Mně tohle neustálé podivování "jak to ty lidi dělaj" připadá jako taková skrytá výtka, že jako snad málo pracujeme, nebo co. Trochu mě to svádí říct, co je vám do toho? Situace jsou různé, děti jsou různé, rodinné konstelace jsou různé. Ríšu jsem brala po obědě celý první rok, protože jsme měli mimino a líp mi to sedělo do denního režimu spánku, jídla atd. Další dva roky jsem ho potom vyzvedávala mezi posledními v 16:50, protože mi to zase vyhovovalo takhle. Viktora musím i v pěti letech brát po obědě, ne proto, že mi to vyhovuje, ale protože je, jaký je. Tyhle věci moc nenaplánujete, všechno je jinak, než jsem si myslela, že bude. A souhlasím s Evaeva - stačí, že každé dítě jde po obědě jednou, dvakrát za týden, a zdá se, že třída je odpoledne skoro prázdná. Protože 8 z 24 dětí je nemocných, pět jde jednou týdně domů, čtyři jdou hned po spaní a ve čtyři už je jich tam jen hrstka. Myslím, že po obědě chodí domů stabilně už jen jedno dítě kromě Viktora. Prázdniny jsou záhul, to bez debat, zvlášť s takovým dítětem, které do příměšťáku jen tak nestrčíte. Ale to podivování nad odpolední docházkou ve školce mi připadá... no, řekněme dost zbytečné.