Že s tím jídlem tady pořád otravuju, ale jak píšete, že byste třeba něco taky aplikovaly doma, tak jsem si vzpomněla na jednu věc, kterou jsem asi tady neřekla, ale která se mi zdá moc důležitá a tam, když jsem to její vysvětlování poslouchala, tak to byl takový aha moment a čím víc nad tím přemýšlím, tak se mi to zdá jako možná nejdůležitější věc: říkala, že úzkost nevzbuzuje jen to jídlo samotné, ale i zklamání rodiče, které zákonitě přijde. Dítě ví, že jídlo, které nepovažuje za bezpečné, pravděpodobně nedokáže sníst, a bude následovat zklamání rodičů. To je pro ně prý nejhorší emoce u rodičů, se kterou si vůbec nevědí rady. Dokážou se vyrovnat s křikem, vztekem i opravdově rozzlobeným rodičem, ale zklamání je prý pro ně natolik těžko zvládnutelné, že se snaží tomu za každou cenu vyhnout. Takže vzniká takové zacyklení úzkosti z jídla a úzkosti z možného zklamání, kdy oni už se snaží tomu předejít tím, že se komunikaci o jídle úplně vyhýbají.
A já jsem si uvědomila, že když Viktorovi něco mimo jeho bezpečné potraviny nabízíme, on se chytí za pusu, obličej a odvrátí se, zavře oči. Myslela jsem, že se mu z toho navaluje, ale došlo mi, že on spíš jako dělá, že tam není, chce se prostě vyhnout tomu tématu jako takovému. Teď to vypadá, jako že jsme nad ním zklamaně lkali, ale to vůbec, jen ta emoce se dost blbě skrývá a i když se snažíme dělat, že nic, tak podle mě zklamání je celkem čitelné, a i kdyby se třeba dařilo pětkrát zakrýt, tak pošesté to achjo prostě uteče, zvlášť, když má člověk očekávání, jako třeba u jídla, které už jednou ochutnal a člověk se raduje, že má novou potravinu, nakoupí jahody a .... je z toho akorát achjo.
Takže to nenabízení jídla je vlastně užitečné i z hlediska rodiče - nic neočekávám, nemusím být zklamaná, je to svým způsobem osvobozující pro všechny.
.
. To musel být strašlivý stres.
