viktorka_od splavu ano, to souhlasím. 

To odvádění pozornosti, to dělá moje tchýně a úplně z toho rostu Ale jinak je teda zlatá.

Miru ano, člověk musí stejně tak respektovat, že oni mají zase svoje zkušenosti a zážitky, co formovali jejich pohled na svět. Fakt jim to nejde tlačit na sílu. Já jsem to pochopila, když mi moje máma říkala, že se respektující výchovy bojí, protože má špatnou zkušenost s rozmazlenými dětmi (teď už dospělými) v příbuzenstvu. Takže, jediné, co mi směrem k ní zbývá, je jí na příkladu svých dětí ukázat, že to "naše" není bezhraniční a fakt z nich rostou slušní lidé . A taky mi hodně pomohlo uvědomění, že se nemusím před nikým obhajovat, jak píšeš na konci 

viktorka_od splavu Jako já to odvádění pozornosti taky nijak neadoruju, ale vzhledem k tomu, že moje dítě dovede prožívat emoci naplno (a hodně nahlas) třeba hodinu v kuse, tak se k tomu pro blaho okolí taky preventivně uchyluju.

DruI já jsem produkt takové výchovy a úplně to teda doporučit nemůžu . Ale u vás to bude asi něco jiného, když už ta emoce jede naplno a pozornost si odvést nechá. Moje máma číhá na minimální projev a za úspěch považuje to, když zvládne zasáhnout těsně před propuknutím té emoce. Takže když i ona vidí, že se něco děje, to dítě už to taky musí cítit, jen si to nestihne uvědomit.

DruI To jsou asi dvě odlišný věci - odvádění pozornosti při sebemenším projevu a zastavení, když se dítě furt motá v kruhu. Taky mám model dítěte, který se na jedný blbosti dokáže točit hodinu, ale nechám ty emoce normálně projevit a když už je to neúnosně dlouhý (a hlavně to nikam nevede), tak zasahuju a jdu to překlopit jinam. Já jsem třeba na to odvádění pozornosti hrozně citlivá a fakt to nemám ráda, na mě to aplikovali v dětství pořád a hrozně mě to vytáčelo. 

Len já si to z dětství vůbec nepamatuju, a to si jinak pamatuju hodně věcí, co se týká pocitů, takže to na mě asi "fungovalo". Zato teď v dospělosti jsem často půl dne naprdnutá na celý svět a vůbec nevím proč.

Jitka77 a to tvoje traumátko se slabikářem mi připomnělo, že jsem jednou přišla domů a nebyla tam moje panenka - velká asi 75 cm, s dlouhými zlatými vlasy, kterou jsem dostala, když mi byly asi tři. Táta šel s pravdou ven - dělala se u nich v práci sbírka na děti postižené válkou v Jugoslávii, tak on jim věnoval tu panenku. Že prý já už jsem velká a stejně si s ní nehraju. Což nejspíš byla i pravda, bylo mi asi 10-12 let. Ale vůbec jsme nedokázala pochopit, jak mohl něco takového udělat bez jakéhokoli varování.

Anema tohle moc nerikam, ale tuhle melo dite nejaky pozadavek a zacalo fnukat. Proste nemohl najit nejakou hracku a otravoval, at mu to najdu a to hned. Ja byla taky dost nenalozena, tak jsem ten hysterak nakonec vysvihla ja, az jsem se musela jit uklidnit do patra. Proste jsem si chvili zakricela a bouchla dverma. Uzasne mi to pomohlo . Takze mam pochopeni pro vsechny strany. U nas je treba muj tata taky nekdy emocne a mentalne na urovni vnuka. Kdyz nema hlad on, netreba jidla ani ostatnim. Kdyz neco hleda, otravuje a obvinuje vsechny. Ale kdyz to same dela syn, vzdycky krouti hlavou a pta se, po kom je takovy. Tak rikam, koukni do zrcadla .

Len DruI ten syn s nejexpesivnějšími projevy si pozornost nikam odvést nenechá. Naopak to ten výbuch zhoršuje.

Jos jo, to je přesný! Když se něco děje mýmu tátovi, je to konec světa a zřejmě do rána umře Když syn zakopne a odře si koleno, dostane přednášku, že nemá křičet a má hlavně dávat pozor

Miru ano, člověk musí stejně tak respektovat, že oni mají zase svoje zkušenosti a zážitky, co formovali jejich pohled na svět. Fakt jim to nejde tlačit na sílu. Já jsem to pochopila, když mi moje máma říkala, že se respektující výchovy bojí, protože má špatnou zkušenost s rozmazlenými dětmi (teď už dospělými) v příbuzenstvu. Takže, jediné, co mi směrem k ní zbývá, je jí na příkladu svých dětí ukázat, že to "naše" není bezhraniční a fakt z nich rostou slušní lidé . A taky mi hodně pomohlo uvědomění, že se nemusím před nikým obhajovat, jak píšeš na konci 

​To jsi napsala moc hezky. I ty předchozí příspěvky k výchově. 

Anema Len Evaeva No to je právě to, že jak emoce propukne, tak už se to zastavit nedá, takže když jsme někde, kde to vyhodnotím jako místo na emoci nevhodné, tak se snažím odvést pozornost dřív než to začne :o(

DruIno u nás ten okamžik trvá tak pikosekundu ale on nevybuchuje na nějakých vyloženě nevhodných místech. Umí to ovládnout tak od pěti let, že třeba vydrží pět minut než to bouchne

Jos Už nějaký čas pozoruju, že sdílíme jednoho otce, sestro!

Moja mama je povaha, ktora takmer kazdu vec povazuje za haraburdie. Takze tak raz pridem z prazdnin (asi stredna skola) a ona mi vyhodila vsetky osobne veci (listy, pohladnice, nejake spimenkove veci), ktore boli ulozene v jednej malej krabici, ktoru mi na to dovolila! Ale vraj to bol bordel a zavadzalo to. Doteraz jej to neviem odpustit. Ale ona to nechape, ako keby jej na to chybalo kolecko. Mozeme jej to vsetci vysvetlovat, aj tak nerespektuje sukromie. A preto uz nema kluce od naseho bytu :D

Mohučanka No teda, dlouhovlasá panenka! Ale nejde o věc samotnou, jde o vztah k ní. A o dovolení se.

MrakoplasJežiš, ale to je fakt velká ztráta jako. A teď marně přemýšlím, kde já mám tyhlety věci!

Karja no ja nemam z detstva okrem fotografii a par knih nic, celkom ma to mrzi. Kolko spomienok sa mi mohlo obnovit a su uz davno zabudnute. Takze na veci deti nesaham, aj hracky vyhadzujem/darujem po konzultacii, ked uz ich je moc. Teraz si syn odlozil 4 rovnake vstupenky z Maritime muzea z Barcelony. No sice by mu podla mna stacila jedna, ale ma na to svoju truhlicku pokladov a pokial sa mu to tam zmesti, nech tam ma aj chuchvalec prachu, ak je prenho dolezity :D A to fakt zberac vobec nie som, ale osobne veci su mi (asi aj kvoli mame:) svate.

Jitka77 no jako dětem teď nevyhazuju bez dovolení skoro vůbec nic. Hračky nikdy, různé malé plastové haraburdí jen když vím, že k němu nemají žádný vztah.

Jos ja syna občas jmenuju "náš malej děda"