Len já si to z dětství vůbec nepamatuju, a to si jinak pamatuju hodně věcí, co se týká pocitů, takže to na mě asi "fungovalo". Zato teď v dospělosti jsem často půl dne naprdnutá na celý svět a vůbec nevím proč.

​a myslis, ze je to diky neprozitejm emocim v detstvi? Neni to proste jen takova povaha?

moora Taky mě hned napadlo, že je to spíš povahový rys. Nebo životní situace, občas to mívám, když se toho na mě nahrne moc. 

To s tim Ale nevyváděj, to tě přece nemohlo TAK STASNE BOLET mi občas dělá muž a vzbuzuje to ve mně úplně zurivej vztek a chuť mu minimálně zlomit ruku (naposled mě prasknul do nosu ramenem, když nastupoval do auta a já se zrovna otáčela dozadu na dítě a něco mu podávala, v první chvíli jsem myslela, že ho mám zlomenej, bolest strašná, a místo omluvy a soucitu mi někdo ještě řekne, že přeháním?!!!)  , ty deti se u toho musej cejtit stejně. Fakt nechápu koho napadlo jim začít rikat, ze se nic nestalo a neboli to, i na tom hřišti to vazne dělá 90% rodičů, co vídám 

moora ja si treba nemyslim, ze by u mne ty emoce byly skryty a neprožity, ale jsou vazne skoro 100% skryty pred tema, co mne vychovávali, bylo mi pred nima vzdycky trapný i brecet treba u filmu, o nejakym svěřování s trápením nemohla bejt nikdy ani řeč 

Potrefenáhusa To že ti (nebo dítěti) někdo vysvětluje, jak moc tě něco musí bolet nebo nebolet je teda jedno velký wtf, to je fakt. Ale na druhou stranu, nějakou práci s tou bolestí taky potřebuješ, asi není idální, když se z každýho bouchnutí sesypeš a půl hodiny brečíš, i když to tak objektivně třeba cítíš.

S tím svěřováním..v tom jsme se sestrou úplně jiný a výchovu jsme měly stejnou. Ona je hrozně upovídaná a svěřovací a vlastně nejen rodiče, ale téměř každý o ní ví skoro všechno. Ale já se doma nikdy nesvěřovala a dodnes před mámou věci dost cenzuruju, oproti tomu ségra na ni vybalí každej prd. Vede to teda akorát k mámině pocitu, jak to má moje sestra těžký, zatímco já si životem proplouvám bez záděrů. 

Garfiepopisujes mě a mojí sestru. 

Já se přiznám, že i se svou bolesti pracují blbě. Si říkám, že zas taková bolest to není. Že něco jiného bolelo víc a odvádím si pozornost jinam. Ať už nějakou činností nebo sjížděním mobilu. A přitom bych tu emocí měla prožít a pořádně si pořvat .

Garfie ja se z kazdyho bouchnuti ale nesesyoavam, brecim, jen kdyz dostanu slupku do nosu a nepotrebuju korekci, jak moc me to ma nebo nema bolet, to zas ted asi nechapu, jak to myslis? Ani něase deti nevyváděj kvůli nějakýmu malýmu bouchnutí, ale kdyz se praštěj, polituju, pofoukám (to jsem zjistila, ze někomu taky prijde wtf, ale 100% to funguje!!!!), pohladím a vetsinou se rychle oklepou a radej dál 

to svěřování mi prijde špička ledovce, ale mne jsou ty zvlast negativní emoce pred mámou fakt hodně nepříjemný (ale je pravda, ze naštvat me teda umí a křičet na ni taky umím )

Garfie a nie je tak trošku aj tým, že sestra byva pri mame a ty tak ďaleko? Teda okrem tych rozdielov v povahe.

Ja napríklad nechápem ako môže dospelý človek vyvádzať kvoli bolesti. Premýšľala som nad tým, tiez vďaka debate tu a asi to bude prahom bolesti? Sice to boli, ale z mojho pohľadu to nebude bolieť o nič menej ked budem skucat, pri fom napríklad muž to dá najavo až prehnanou reakciou, ktorá mne nepripadá primeraná. U detí to samozrejme nezlahcujem, ani netvrdím že to tak nemôže bolieť. 

Za seba mi príde, ze nemusí každý vidieť moju slabosť, (vlastne nikto)

Potrefenáhusa To skrývání emocí před rodiči je úplně trefný, taky to tak dělám. U nás se nic negativního "nesmělo" ventilovat, buď to naši přehlíželi, nebo zesměšňovali, nebo jsem si vyslechla kázání, jak se to zase chovám, nebrečelo se, ani když někdo umřel. Takže před nima nic moc neprojevuju, jako Garfie nesvěřuju se, protože pochopení bych se stejně nedočkala, spíš bych se dozvěděla, co jsem zase udělala blbě. Naši třeba ani neví, že máme děti z IVF, 10 let potu, krve a slz, no nedozví se to asi nikdy. 
Pro výchovu mých dětí je to pro mě velké ponaučení, a zároveň velká výzva zvládnout nezopakovat ty vzorce jednání a dělat to nějak jinak, je to dost těžký. 

Potrefenáhusa Jé, promiň, to nebylo na tebe osobně, já jen tak rozvíjím vlastní úvahy. :-) Napsala jsem to špatně v tom tykání, ale bylo to myšlené obecně. Mám třeba takovou sestřenici, která už jako malá všechno strašně prožívala, každou ranku a bouli si doslova hýčkala. Hmm, teď mě napadá, že pracuje jako zdravotní sestra, tak možná tam už od mala byla jiná motivace, než vlastní bolest...

Janulik03 Tak to bylo už od malička. Spíš (když teda odhlédnu od povahy) to mohlo být tím, že ona je starší a vždycky jí bylo tak "plno", že na mě nezbyl prostor, to je tak jediné, co mě napadá. Já si úplně pamatuju, když se odstěhovala, jaké bylo doma najednou ticho. 

Potrefenáhusa ja se nadavno natahla na schodech a to tak bolelo, ze jsem si rikala, ze se tem detem vubec nedivim, ze rvou, kdyz spadnou. Ja nervala, ja jen byla celkem sprosta, ale stejne to muselo ven.

Ja v tomhle "nic se nestalo" taky vyrostla a ted jsem za tu cernou ovci, co dite rozmazluje a zbytecne je na sebe pouta, kdyz obejmu a reknu neco jako " ja vim, ze to boli, ale za chvilku to prejde, neboj", misto abych to dite ignorovalq, protoze pak prece nebude vubec brecet...

Ale i s tim dedou, jak to tu nekdo psal, u nas plati. Jak s nim zacnou cloumat emoce, kazdy mu jde z cesty. Je to casovana bomba, co kdyz vybuchne, fakt to neni hezky. Ale deti rvat nemaj

A rovnou si postezuju... vyber detskych bot

Janulik03 tak kdyz mi zavadeli centralni port pod kuzi a nezafungovala anestezie, tak jsem rvala celkem dost...

Ale kdyz me treba pri hre dcera nakopla do oka, vyvadela jsem taky

Ja spis ziju v tom, ze kazdy ma prah bolesti jinde a co nekdo prejde v pohode, jiny s tim ma problem. A citit bolest nepovazuju za slabost, je to bezny fyziologicky dej, ktery nam umoznuje prezit. A kazdy to proste nese jinak, no

A rovnou si postezuju... vyber detskych bot

​

ja ted zjistila, ze asi inovovali osvědčeny koely a novy verze jsou uzky, navrch ty eshopy mi prijdou nejak stabilně dost vybrany 

Potrefenáhusa jo, zrovna ty potrebny cisla chybi. A ja doufala, ze zajedem na andel do naboso a littleshoes a neco tam rovnou vyberem, ale zjistuju, ze pozadovane druhy nemaj na prodejne, tak je stejne musim objednat. 

Zuzuli ja s těma batolatama zažila asi nejvíc bolesti ve svým životě, ted naposled jsem dostala strašnou ránu hlavou do obličeje, kdyz jsem maly dite sundavala ze schodu v kavárně v melnicky vezi...nebo to jejich vyskakováni pri obouvání nebo oblíkání 

Já to teď dost pozoruju u mimina. Když se bouchne, křičí, dokud si ho někdo nevšimne. Jakmile nabídku obětí, prakticky se mně ani nedotkne a je to dobrý 

Potrefenáhusa zrovna včera mimino vyskočilo v postýlce a mně bouchlo do krku hlavou. Nekřičela jsem teda, ale slzy mi tekly

Zuzuli cekala bych, ze skoro v březnu bude těch jarních bot všude milion, a kupodivu ne