Evaeva na tom Mělníku jsem tiše plakala taky docela dlouho 

No s tou bolesti jsem si vzpomněla jak máma vzpomíná, že jednou koukala z balkonu na scénku: ségra se praštila před domem na hřišti, beze slova vstala a šla domů a rev, že by se kámen ustrnul, spustila až před vchodovými dveřmi.

continuity taky chtěla politovat! 

Taky si myslím, že každý má ten práh bolesti jinde a těžko soudit, co koho jak bolí. A asi i ty projevy odpovídají povaze. Někdo trpí nahlas, někdo tiše.

Mám kamarádku, která má ten práh bolesti hodně posunutý a chudák bolestí omdlévá. Je to pěkně naprd. Např. zvrtne si kotník, omdlí. Člověk ji probere, ona se snaží postavit, šlápne na ten kotník a buch, jde zase k zemi. Dovedete si představit, jak vypadal porod. Skončilo to císařským řezem. To je fakt naprd. A ještě ke všemu má matku, která je dle mého soudu hysterická /pardon, jestli je to něco jiného/ a ta když tu dceru vidí omdlít, tak omdlí taky. Ona říká, že nemůže vidět svoje dítě trpět. To zlej sen. Dotáhnete k nim domů zraněnou kamarádku, která vám v jednom kuse omdlívá, čekáte pomoc od rodičů a matka se tam sesune vedle ní! Jako zpětně se tomu s kamarádkou smějeme, je to veselá historka. Ale v tu chvíli nevíte, koho řešit dřív

notna takhle z dálky to je vtipný

A když tady čtu ty strašný zážitky z dětství, tak je mi vás moc líto A dává mi to zpětnou vazbu na ten včerejšek, kdy jsem nechápala, jak jedno nezvládnutý chování dospělýho vyvolá takový odsouzení. Každý jsem si do toho naprojektovali asi svoje zkušenosti s rodiči.

notnamě to teda nejak srandovni nepřipadá ani z dálky

Ztráta vědomí v reakci na extrémní bolest je fyziologický jev. Ale tady se to trochu vymknulo přírodě z rukou. 

​a myslis, ze je to diky neprozitejm emocim v detstvi? Neni to proste jen takova povaha?

​to samozřejmě jistě nevím, ale určitá indicie je, že můj jediný způsob, jak se zase odprdnout, je, že musím jít v mysli zpátky, co se mi za tu dobu stalo a co jsem, kde četla nebo viděla, a uvědomit si, co přesně mě naštvalo. Většinou je to nějaká relativní prkotina, třeba nějaká nespravednost, co jsem četla na netu, a jen tím uvědoměním to naštvání zmizí. Čím dál v minulosti to je, tím hůř se mi to hledá, takže se snažím naučit své emoce sledovat průběžně.

Potrefenáhusa od muze mi to pripada jako omlouvani vlastni chyby, demonstruje, ze ti vlastne tolik neublizil, aby se sam necitil provinile - coz je cloveku houby platny, kdyz ootrebuje spis obejmout.

Ja teda spis nadavam, kdyz se treba riznu nebo si prejedu bosou nohu hranou dveri, nedavno me Adela kopla kolenem pekne zespodu do nosu, kdyz jsem ji mela v posteli. Tecou mi slzy a nadavam

Deti vzdycky potrebujou obejmout a pofoukat, rict, ze to bude dobry. Nejaky "Nervi, nemas proc, vzdyt to nemuze tak bolet" je strasny, to bych jednu vrazila tomu recnikovi.

Janulik03  s tou bolestí asi taky záleží na okolnostech. Mně třeba za živa čistili abces na mandli, první den jsem se rozbrečela, protože takovou bolest jsem nečekala. A druhý den už to bylo lepší, bolelo to sice stejně, ale měla jsem šanci se na to připravit. Jo a když jsem se zranila u sportu, většinou jsem spíš brečela zoufalstvím, o co všechno kvůli tomu úrazu zase přijdu .

Já teda pozoruju, že tendenci přehrávat mají spíš děti, jejichž bolest je zlehčována. Asi aby fakt dokázaly, že to bolí a nějakou adekvátní reakci si vynutily. Neříkám, že se to týká všech, co reagujou prudce, práh bolesti určitě taky hraje roli. Ale já řeba na svých dětech vždycky bezpečně poznám, jestli se při pádu odřely nebo ne. Nedávno starší uklouzla na bahně, přišlo by mi to jako běžná příhoda, byla navíc nabalená v zimním oblečení. Ale řvala fakt strašně, tak koukám a o obrubník, kterej jsem já přes lavičku ani neviděla, si odřela půlku zad.

Kokoska ale někdy jim to maminky říkají i mile, něco jako "pojď sem, miláčku, to je dobrý, nic se nestalo", chápu proč to dělají, myslí si, že to tu bolest opravdu zmenší, nechtějí vidět svoje dítě trpět.

Anema no vzdyt, ujistit, ze to bude dobry a neni to nic osudovyho, ale s vedomim, ze to opravdu v tom momente bolet muze a boli.

continuity Byli jsme puberťačky, historka je stará přes 20 let a kamarádka s tím umí žít. Ona neomdlí, když se třeba řízne do prstu, bouchne apod. Běžně v životě jí to neomezuje.

Kokoska ale věta "nic se nestalo!" by se měla zakázat v každé podobě . Někdo brečí, takže stalo. Neříkám, že se člověk k té trýzni má přidat, ale úplně stačí mlčky pochovat.

Anema já myslím, že většina lidí to dělá, protože se myslí, že to zastaví ten pláč a tím pádem to dítě nebude trpět, přesně jak píšeš. Ale znám i děti, co dostanou na zadek, když třikrát upadnou na stejném místě nebo spadnou, když udělají nějakou blbost

Potrefenáhusa já mám pocit, že teď nejsou snad žádný boty cvičně jsem koukala na affenzahny 33 pro starší, a ty neexistují...až 34 a hlavně 35

Evaeva tak to je úplně nejvíc strašný, to se shodneme

U nas pomaha i naplast s obrazkama, klidne na zdravou kuzi :)

Evaeva kdyz 3x reknu neskakej z ty pohovky a dite stejne skoci a prasti se do kolene, tak to ho teda neobjimam. Na zadek sice nedostane, ale nejake Vidis, to mas z toho tam padne. Pak samozrejme kouknu, jestli se nestalo neco spatnyho, ale ten soucit se nedostavuje.

Mohučanka  no ze ne! Ale ja uz ten pocit mam dyl, sledovala jsem od srpna zimni baby bare, kdy jsem objednala malý a v holčičích barvách už pak až do zimy nebyly vůbec nikdy, nakonec jsem objednávala zimní boty z uplne neznamyho eshopu