Garfie tak na obento ze sámošky na rohu bych si asi rychle zvykla a už mám zase chuť na něco asijského. Děkuji, že sis na mě vzpomněla

Garfie to musí být zajímavé! 

rozarka Sweet Potato Mně se to náhodou dost líbí, zpracovávají tam různé nepříjemné situace, co dělat, když se ti někdo směje, třeba kvůli účesu nebo tričku. Nebo když dostaneš špatnou známku z testu, i když ses učil, nebo když se tvůj nejlepší kamarád začne kamarádit s někým jiným. Pro pátou třídu mi to přijde dost dobré. Je to teda mezinárodní škola, nevím, jestli se takhle učí v japonské. :-)

Má to i dcera v osmičce a tam probírají zdravou výživu a takové věci. 

Evaeva Je to super. 

Garfie podle mě u nás takový předmět chybí, to jsou věci, které se ti v životě budou opravdu hodit.

Garfie to jsou teda dost uzitecne predmety!

Evaeva  Přesně, mám stejný pocit, jmenuje se to něco jako "duševní a tělesné zdraví" nebo tak něco, nevím přesně. Líbí se mi to moc a hlavně pro ty menší děti je to skvělé, navíc jak každý pochází z jiné kultury, můžou být ty debaty hodně zajímavé, vlastně tím pádem i u starších. 

Mimochodem, dcera má nový nejoblíbenější předmět, místo volných hodin v knihovně (haha) je to japonština!!! 

Garfie Co bych za takový předmět tenkrát dala!

Garfie moc ráda to tu čtu, ale nestíhám reagovat... O všem píšeš hrozně zajímavě a fotky jsou úplně super! No a škola.. Ach.. Tenhle předmět bych považovala za nejdůležitější z celé docházky..!!!

Garfie Takovej předmět by se mi líbil i u nás a klidně od první třídy! Učit dceru zpracovávat emoce z těchhle nepříjemných situací je pro mě z celé výchovy nejtěžší. Mně to občas uvnitř hlodá snad ještě hůř než ji

Sweet Potato Garfie Tak jsem to i myslela, ze to dokážou,není samo sebou. Jak s tím pracovat, to je potřeba vědět. Naučit se to nebude snadné.

Garfie mam pocit, ze jsem nedavno zahledla na seznamu clanek, ze se neco jako wellbeing ma zaradit i do nasich osnov

baltik To by bylo super, hlavně teď mi přijde, že ta doba je celkově tak nějak složitá, spousta vjemů, podnětů, je fajn, když se to dětem pomůže nějak utřídit. 

baltik jo, a ze nikdo zatim nevi, jak se to ma ucit.

Garfie navíc by to mohlo fungovat i jako prevence různých těch anorexií, pomoct dospívajícím rozhodnout, jestli jsou jen smutní nebo už je to závažnější problém a podobně.

Garfie já nad tím od rána přemýšlím (nad tím školním předmětem) a teď jsem se před chvílí vrátila z přednášky, jmenovalo se to teda Radikální upřímnost, což je spíš marketingový tahák:-) ale bylo to právě o emocích a ještě mě to utvrdilo v tom, co mě napadlo hned ráno - že je to určitě výborný záměr, ale představa že dítě se něco takového naučí od učitelky ve škole je dost absurdní. určitě je ale skvělý pokud se naučí, že to je hodně důležitý

viktorka_od splavu Hele,i takový věci se dějí . Když jsem byla na SŠ, zavedl se nově předmět sexuální výchova. Nikdo to nechtěl učit, tak to dali za trest největší dámě ze školy, která měla špatný kádrový profil, takže za trest. A ona před nás předstoupila, řekla, že toho v sexu asi zažila míň, než my, ale že nám bude vyprávět o životě .

Musím říct, že z toho čerpám celý život .

999

Evaeva  Určitě. 

Kokoska No to je právě dost problém. Ale tady na to mají normálně učebnici! :-)

viktorka_od splavu No taky si dovedu představit dost málo učitelek, které by to zvládly. Ale zase na tom prvním stupni jo, oni navíc mají učebnici, je to dost návodné. Spíš tam mají různé modelové situace a povídají si o tom, jak je řešit. Jenomže oni se tady učí trochu jinak, mají větší volnost, sedí třeba na zemi a tak....není to takové, že sedíš v lavici a paní učitelka ti něco vypráví od tabule. A hele víš co, ty vycházíš z normální rodinné konstelace, ale tu taky spousta dětí bohužel nemá. :-(

999 To byla dobrá baba!

Mmch, sexuální výuku budou mít páťáci letos taky, probrala to s námi ředitelka na schůzce rodičů. :-) Že pokud nám to nevadí, oddělí od sebe holky a kluky, aby se děti tolik nestyděly, máme s nimi téma doma probírat a ve škole se můžou ptát na co chtějí. 

Další střípek z cizinecké historie Yokohamy. Sídlo pana Bowdena, australského obchodníka, postavené po velkém zemětřesení v Kanto. Po válce byl ve vlastnictví jokohanské katolické církve a až do roku 1991 sloužil jako fara. Dnes je z něj muzeum "života cizinců". :-) Dozvěděla jsem se tam spoustu zajímavostí o západním způsobu života, třeba že obývací pokoj slouží jako místo, kde se schází celá rodina, relaxuje a provozuje své koníčky, kupříkladu pán domu, znaven prací, si hoví v křesle se sklenkou whisky v jedné ruce, doutníkem v druhé... (o ženách se tu moc nemluví)

Nebo o sociálním chování cizinců, že se hojně scházeli, třeba na čajových dýcháncích. Muži mluvili o politice a svých obchodech nad partičkou karet nebo šachů. K přijímání návštěv sloužily salony a vůbec, že celá komunita držela hrozně při sobě, až do velkého zemětřesení, které prakticky rozmetalo celou cizineckou enklávu. Asi to byl velký otřes, hodně lidí zemřelo, popadaly jim domy, ti co přežili, se vraceli domů nebo se stěhovali do jiných regionů Japonska. Tehdejší duch Jokohamy už se nikdy nepodařilo obnovit, ačkoli část západních obchodníků tu navzdory všemu zůstala a snažila se o obnovu "starých dobrých časů". 

Co bylo ale vážně zajímavé, byla část o stravování. CIzinci prý výrazně upřednostňovali jídlo ze svých zemí a téměř nejedli japonská jídla. Naštěstí v druhé polovině 19. století obrovsky narostl počet farem s hovězím dobytkem, začaly chovat i prasata a v Jokohamě vznikl první závod na výrobu šunky. Začal se vyrábět také chleba a pěstovat západní zelenina jako petržel, zelí nebo květák. Tyto výrobky byly dodávány přímo do domů zahraničních obchodníků. Nicméně japonští výrobci nestíhali produkci, stejně jako japonské služebné nezvládaly vařit západní jídla, takže nakonec museli cizinci trochu ustoupit, stejně jako se naopak Japonci začali zajímat o západní suroviny, takže nakonec se v Motomachi (slavné nákupní ulici) otevřely různé obchody se západním zbožím. 

No a protože Yokohama si své minulosti váží a všechny "domy západního typu" opatruje jako oko v hlavě, má tady na zahrádce i malou výstavku miniatur. :-) Jmenuje se "Malý kopec západního stylu".  Postupně bych je chtěla všechny navštívit, většina je přístupná veřejnosti. Ten vlevo dole už jsem vám tu ukazovala, je to sídlo bývalého japonského velvyslance v New Yorku, jeho vnuk dům daroval městu. 

Uprostřed nahoře, ten bílý domek je pro nás obzvlášť zajímavý, je to dům, který projektoval český architekt Antonín Raymond, kterého v Japonsku pokládají za otce moderní architektury. Stojí hned u naší školy, fotím ho skoro pořád, protože se mi moc líbí, ale uvnitř jsem ještě nebyla. :-)