No přesně

takovych jsem taky par mela, co se ozvali po letech - jee ty bydlis v berline, mohl bych prijet s peti kamosema na tyden a spat u vas? :D  tak urcite.

myslim, ze to jsou lidi, co se proste ridi heslem lina huba hole nestesti. driv me to dost stvalo a resila jsem to, ale hlavne proto, ze pro me nebylo lehky rict ne a byla jsem i trochu nasrana na ty lidi, ze mi pridelavaj praci, kterou musim venovat uvazovani o tom jejich navrhu a premysleni, jak se z toho vykroutit. dnes proste napisu sorry mam malej byt, kdyz prijedes, rada te uvidim na kafe nebo na pivo a nazdar :)

no pokud nemám takový fofry, že se nestíhám ani vyčurat tak minimálně odpovím že mám fofry a ozvu se pozděj. naučila jsem se teda nechávat vyhnít a neodpovídat pokud fakt nechci. takže když někdo neodpovídá mně, beru to stejně = dlabe na to:-)

Taky je super, když si na vás vzpomenou po letech jen tehdy, když potřebují s něčím pomoci. Z "hele, mohla bys mi jenom zkouknout smlouvu" se zpravidla vyklube zabité nedělní odpoledne a nudná administrativa ve volném čase a jakmile je odesláno, zas o nich dalších deset let neslyším. Taky dobrý. Ale už na to mám trik, jak z toho. 

Haha to poznám. Už som zažila také že, "ty bývaš v tom Anglicku (t.j.vieš jazyk), potreboval by som niečo preložiť." Očakávajúc nejakých pár viet som obdržala 10 strán A4 textu... Veľmi rýchlo sme si vydebatovali, že na toto fakt nemám čas, chuť ani energiu. Odvtedy som o tom "kamarátovi" nepočula

Jsem tak rada, ze v tom nejsem sama. Zrovna dneska jsem si rikala, ze bych se MELA ozvat kamaradce, kterou jsem nevidela rok. Pak jsem si uvedomila, ze ona se mi nikdy neozvala sama od sebe. Takze bud se nechce videt, coz si nemyslim, vzdy je to prijemne setkani, nebo to odklada, dokud se neozvu ja. Pak mi prijde lito nechat pratelstvi plavat, protoze nenapisu jednu smsku. Treba moje mamka je v tomhle strasna. Neni sama od sebe schopna vzit telefon, domluvit si s kamaradkou kafe. Ceka, az se nekdo ozve.

Takže nejsem sama.... . Já to tak měla vždycky. Než bych někomu o něco řekla a měla pocit, že obtěžuju, že jsem vlezlá, čekám.... Ani o pomoc si neumím říct. Zavidím lidem, co se umí zeptat, požádat klidně i cizí lidi, aby pro ně něco udělali.

Já jsem, co se schůzek týká, spíš takový typ jako Viktorka. Nicméně nedávno jsem se překonala a napsala jsem jedný kamarádce, kterou jsem už dlouho neviděla, že bysme mohly zajít na kafe. Nedostala jsem vůbec žádnou odpověď, ani "sorry, nemůžu", prostě nic. Takže vzhledem ke své introvertní povaze podobný návrh asi hned tak nezopakuju. Třeba se něco podobnýho stalo i těm vašim kamarádům, kteří se vám sami neozvou, nechtějí se "vnucovat". Takže pokud s vámi na to kafe jdou a je to příjemné, tak neřešte, kdo má komu napsat, a napište jim. Prosím za nás introverty

hehe, no jestli jste nepsala mně, mně se nedávno ozvala jedna kamarádka po několika letech a já jsem se zrovna hrabala v takových ne úplně radostných událostech, který se mi nechtěly s ní řešit, takže jsem taky dělala mrtvýho brouka.

Je to těžký ale fakt jako! 

V mém případě se shodou okolností o pár dní později objevila na facebooku fotka, jak dotyčná s další naší společnou kamarádkou sedí v restauraci a vypadala dost vysmátě. Říkala jsem si tenkrát, jestli jí to aspoň není blbý, když je jasný, že tu fotku uvidím.

Já některé kamarády také do háje neposílám, i když pak skřípu po večerech zubama nad nějakýma jejich záležitostma, ale to se týká jen těch dobrých. Koneckonců mně občas také někdo nezištně pomůže. Ale fakt mám osypky z holek, které jsem od maturity neviděla, a které neváhají zavolat, jen když něco potřebují, zásadně stylem "včera bylo pozdě "a v tom spěchu obvykle zapomenou i poděkovat, já nejsem přeborník na etiketu a sama to s lidma moc neumím, ale tohle mě vytočí spolehlivě. Černou listinu už mám docela dlouhou:-)

Stěžuju si - 7 týdnů léčím svou pravou ruku (a stále to není ok, přestože se to po rehabilitacích zlepšuje tak loket ještě není plně funkční),načež sebou dneska opět prásknu o zem, protože mi podrazil nohy volně pobíhající pes (na ulici, nikoliv v parku). Sranda je, že byl docela malý, ale pohyboval se absolutně nepředvídatelně, já si ho nevšimla a asi mi zrovna podrazil nohu když jsem druhou zvedala. Naštěstí jsem spadla na levou stranu, takže zraněná ruka nebyla zatížena a naštěstí jsem snad jen naražená/pohmožděná (každopádněmohu hýbat všemi klouby ikdyž zápěstí, rameno, lopatka, bederní páteř, koleno ikotník o sobě dávají vědět), ale měla jsem chuť psa anebo spíše jeho pána nakopnout. A ještě na mě nechápavě zíral co se to tam válím po zemi.......

Ako jeho pes ti podkopol nohu a on zíral namiesto toho, aby ti pomohol ?

Asi tak... Se mnou byl teda manžel, který na něj zařval, ať si dává bacha na psa (pak začal vypadat mírně vyděšeně, ale stále stál jak solný sloupú.... Je teda fakt, že to bylo děsně rychlý, ani mě v první chvíli nedošlo proč jsem na zemi, ten pes byl jak střela. Celkem si vyčítám, že jsme si nevzali kontakt, protože hned po pádu jsem vypadala ok, ale teď mě docela bolí rameno a jeho spojení se zády a za tohle měl jednoznačně zodpovědnost majitel (a možná by ho nějaké bolestné/účast na léčbě v Německu trochu poučila) . Přijde mi, že majitelé menších plemen leckdy psa nemají moc poslušného, protože si myslí, že přece nikomu neublíží a nejsou tak nebezpeční jako ti velcí A tohle sice byla dost do velké míry náhoda, ale pes tam sehrál rozhodující roli, protože vyjma náledí i expert jako já většinou klopýtne a nenatáhne se (a tohle ten pád na náledí připomínalo dost, jen na druhou stranu....).