Můj děda nosil v portmonce, kromě babiččiny, fotografii jiné ženy. Netuším, kdo to byl, ale zřejmě nějaká star třicátých let. Když jsem ji tenkrát, coby náctiletá, u dědy uviděla, přišlo mi to hrozně nevhodné a nemožné, že by můj děda, ten přísný a vážný pán mohl mít nějaký idol kromě naší babičky.

Dnes si jen prohlížím staré fotografie a zkouším uhádnout, kdo na nich je a jak to tehdy bylo, protože se už nemám koho zeptat. Nikdo o generaci starší už nežije. Dokud žili, nezajímalo mě to a teď, když bych se ptala, není koho.

Tak to můj děda vyprávěl furt, ale pořád, on už si nepamatoval pomalu, co bylo včera, ale co bylo před 70 lety dokázal říct do detailů. Já si to teda nikam nezapsala, takže se mi stejně spoustu věcí vykouřilo z hlavy. Jako vyprávění je vždycky zajímavý, ale na druhou stranu, já chodila k prarodičům klidně dvakrát týdně a on do té válečné a poválečné doby vždycky sklouzl a jako s takovouto četností byly už ty historky docela psycho  a hlavně nešly utnout. Jakože  ,,tak jsem teda vzal ty potravinový lístky a šel jsem tam".....,,jé dědo, tak já už musim domů"....běžně jsem čtvrthodinu čekala na nějakej uzavírací či vhodnej přerušovací bod!:-D.

Tak to já jsem si naštěstí o rodinné historii popovídat hlavně s babičkou stihla a vím i věci, které třeba ani nevěděla moje máma, dokud jsem jí o nich neřekla.  A ten prababiččin deník je v tomhle ohledu poklad.

Třeba jeden z prababiččiných bratrů byl kvůli distribuci ilegálních letáků zatčen za 2. sv. v. gestapem a později popraven v Berlíně gilotinou ( když jsme v Berlíně žili, tak manžel musel pracovně do jakéhosi archivu a jen tak mimochodem se tam dostal dokonce k soudnímu spisu toho mého prapra..strýce, takže teď mám doma celý fascikl okopírovaný ).

Taky jsem našla album, které je hlavně o rodině prababiččiny sestry, která těsně před válkou zemřela na rakovinu prsu. Zůstal po ní manžel a krásná snad 13tiletá dvojčata. Ta rodina tehdy žila na Slovensku a po vzniku Slovenského státu se ten vdovec zřejmě bál, že budou jako Češi pronásledovaní, celou situaci po smrti té mé prapra...tety neunesl, dvojčata ve spánku zastřelil, a pak zastřelil sebe. Když vidím ty idylické fotky, úplně mě z toho mrazí. A o tomhle třeba máma vůbec neměla tušení.

A abych neskončila jen u těch tragédií, tak třeba máme po dědovi zápisky z prázdnin, které trávil ještě před válkou na statku. Je to tak trochu erotická revue, protože v nich popisuje sexuální život čeledínů a děveček. Když si vybavím svého dědu, u kterého jsem měla pocit, že sex je sprosté slovo, tak se nestačím divit.

To je hrozný příhoda, ta s těmi dvojčaty, i osud praprastrýce.

Já jsem začala dělat před pár lety rodokmen na myheritage a oni tam teda i trochu varujou, že se občas vyloupne něco, co třeba člověk ani vědět nechtěl...ta poslední válka dost zamíchala lecčím, kamarádka takhle po 70 letech spojovala české a německé příbuzné, ne všichni o sobě věděli a otvíraly se starý rány...

Já jsem se díky tomu dělání rodokmenu dozvěděla dost o tátově části rodiny, na kterou už se taky není koho zeptat, např. jsem vůbec netušila, že moje babička měla bratra, natož že byl poslancem Slovenské národní rady a od roku 48 v emigraci...

Ona je ta vzdálenější rodinná historie, kde už bezprostřední pamětníci nežijou, spíš taková detektivka. Pokud se ještě nějak dotýká těch žijících, tak je možná někdy lepší do toho moc nešťourat. Já jsem se třeba mámy ptala, jestli někdy nechtěla nahlédnout do archivů stb, aby se dozvěděla, jestli na ni někdo nedonášel. No, nechtěla..... 

no tohle musí bejt hrozný, zjistit, že na vás třeba donášel nejlepší kamarád...

Nebo třeba životní partner...

ááá, no to mě ani nenapadlo...ale to prostě zamíchá celým pohledem na dosavadní život a taky nevím, jestli bych o to stála.

To byl přesně mámin argument. Já bych asi zvědavá byla...

No, problém je, že to "nešťourat" neznamená, že traumy v rodine podvedome prípadne epigeneticky neprenášajú. Ja mám teraz napríklad vyslovene za úlohu šťúrať a zistiť, čo a ako s mojou rodinou, čo sa II.WW týka, zo zdravotných dôvodov...oni to nechceli starí rodičia ventilovať, aby nás nestrašili, problém ale je, že to kvázi "prázdno" vyvoláva horšie veci ako vyrovnanie sa s realitou minulosti. No a keďže už nežijú, tak som celkom zvedavá, ako a kde to vyšťúram...

tak já si vzpomněla, hned jak to psala Emerald , na příhodu jednoho kamaráda, který dostal k jedněm narozeninám pobyt na rodinných konstelacích - znám to jen zprostředkovaně, ale říkal, že tam ta různá traumata z minulosti vyskakovala strašně často. A že to třeba vůbec nefungovalo, dokud ten, co to vedl, nezačal pátrat a doplňovat postavy do konstelací.

My jsme k tomu byli oba předem takoví hodně skeptičtí, ale on po tom pobytu říkal, že to fakt fungovalo. Ale že se teda nedozvěděl nic novýho, co by už nevěděl...

Tak je to detektivka, ale i když ještě pamětníci žijí není taky o co stát. My máme v rodinné historii také případ sebevraždy a ty spekulace, když to najednou začalo z pamětníků v pokročilejším stáří lézt, to fakt člověk nechce slyšet. Nějaké prolézání v archivech, už vůbec, není nad sladkou nevědomost:-D

Potrefenáhusa Ta válečná traumata jsou opravdu strašná a často hodně zasunutá. Kamarádka dělá nemocniční kaplanku, nejčastěji pracuje na LDN se starými lidmi a co ta vypráví za historky.... Ti staříčci často mají strach zavřít oči a spát, protože se jim vrací věci, na které si desítky let nevzpomněli. Navíc jí jako ženě se svěřují i s věcmi, které nechtějí řešit s knězem, ale přitom touží po rozhřešení. Je to opravdu silné téma. 

...pobyt na rodinných konstelacích - znám to jen zprostředkovaně, ale říkal, že tam ta různá traumata z minulosti vyskakovala strašně často. A že to třeba vůbec nefungovalo, dokud ten, co to vedl, nezačal pátrat a doplňovat postavy do konstelací.

Na konstelace jsem chodila asi dva roky, jednou měsíčně. Nejdřív se svým problémem, poté už jako "materiál" pro další případy (obsazování rolí). Dalo by se o tom napsat hodně... tak jen krátce: bylo to fascinující!

Já jsem do těch archivů STB nahlídla hned, jak to bylo možné a moje podezření se potvrdilo. Můj ex donášel nejen na mě, ale i mého muže a spoustu jiných lidí . Velmi zvláštní bylo, že pracoval na místě, kde bylo nutné čisté lustrační osvědčení. Když jsem po pár letech znovu žádala o výpis, tak mi bylo sděleno, že tyto složky byly OMYLEM skartovány.

To je hustý, aspoň že už byl ex... To si pak asi člověk říká, jak to že to nepoznal, ne? I když Vy píšete, že jste podezření měla.

Potrefenáhusa RoSa 

Hej, v tomto sú nemocničné kaplánky skvelé, vôbec nemocničná duchovná služba. Aj psychológov by malo byť po nemocniciach viac a rozhodne nielen na psych oddelení, ale nemyslím si, že sú to navzájom zastupiteľné veci.

Problém je, že títo ľudia z pochopiteľných dôvodov nemali ako dostať v tej dobe odbornú pomoc a v podstate v mnohých prípadoch jediná životaschopná stratégia bola naozaj to "zasunúť", aby sa dalo aspoň nejako žiť ďalej. Lenže ono to "zasunuté" bohužiaľ robí neplechu. A to aj v ďalších generáciách. Ja to nerobím kvôli konšteláciám, ale kvôli pravdepodobnej generačne posúvanej posttraumatickej stresovej poruche.

Pred nejakým časom bola myslím vo Francúzsku odborná konferencia o tom, ako by Európsky vývoj pravdepodobne vyzeral, keby po takomto strašnom konflikte bolo možné poskytnúť psyvchologickú/psychiatrickú pomoc, celkom rada by som sa dostala k zborníku.

Možno by si zistila, že to bola nejaká predčasne zosnulá obľúbená teta/sesternica/spolužiačka. Niekedy sa z podozrivých vecí vyvinú nevinné záležitosti. Možno ajpreto je lepšie vedieť, ako nevedieť.

To jsem nevěděla, taky by mě to zajímalo. Vůbec epigenetika je velmi zajímavé téma, kdysi jsme měli ještě na MP blahé paměti zajímavý rozhovor s Grossularií právě o možnosti dědičnosti posttraumatické poruchy v souvislosti s holokaustem. 

Ono se to nese přes několik/hodně generací...

to nevyslovené-nevyjasněné-potlačované-neznámé...