Jestli to nějak pomůže nebo doplní mozaiku názorů, tak se "přiznávám," že jsem z těch, kdo se vmanévrovat domácí péče nakonec nenechali. V mém případě o po úrazu nepohyblivou devadesátiletou babičku s drsně se rozjíždějící demencí. Taky tehdy by to obnášelo vyházet půlku nábytku z domku, aby se vešla postel, zařízení pro hygienu, odmontovat prahy a dveře, sehnat pečovatelskou výpomoc atd. K tomu bych se tam musela přestěhovat i s tehdy čerstvě dvouletým dítětem. Roli zdejších přispěvatelek sehrála moje osmdesátiletá prateta a kolegyně z práce (jedna doopatrovala manžela s blbou rakovinou, druhá v mládí dělala pečovatelku v církevní nemocnici), které mi s vekým respektem, ale na rovinu nalily čistého vína, co to všechno obnáší. Na následné péči samozřejmě potřebovali uvolnit postel, takže by mi babi dali klidně do náruče [nadsázka]. Muž byl velmi rezervovaný, protože už tehdy tušil průser. Úlohu vnucovače a veřejného manipulátora zastala moje matka, která na to fyzické a organizační fondy neměla a zřejmě se kvůli tomu cítila trapně a nedostatečně, což je její celoživotní noční můra. Já jsem se po velmi nelehké úvaze musela tvrdě vymezit, přežít následný děsný shitstorm a za matčinými zády zařídit žádosti do speciální pobytové péče. Za dva týdny si to babi vyřešila po svém a umřela. Teď s odstupem výčitky rozhodně nemám, jakkoli je to zřejmě velmi individuální. Všechno to v sobě nemám uklizené doteď, ale dovedlo mě to k poznání, že podstatné je, že se člověk v dobré víře snažil a aspoň to zkusil nějak rozumně řešit, ale lámat tyhle věci přes koleno víc sebere, než dá. A že okázalé mučednictví se sice skvěle prezentuje navenek, ale často se za ním skrývá faleš nebo mindrák. Aby nedošlo k mýlce, považuju se za od přírody nekonfliktního a vstřícného člověka, na což občas dojedu. Pak se ze mě v pudu sebezáchovy stává zlá osina v zadku.
