whiskas jestli ma maminka k uctu dispozicni pravo, ma k nemu dal pristup. Jestli to bylo vedene jen na tatinka, uvolni se az po vyrizeni dedictvi. Trvale platby by ale i tak odchazet mely.

Jestli ti muzu radit, vsechno, co bude potreba prevest, nech rovnou na sebe - pojisteni domacnosti, energie, rozhlas a tv... a jestli ma nebo bude mit maminka svuj ucet, at ti k nemu necha udelat dispozicni pravo. 

Nevim, jestli je tvoje maminka klidna jen zdanlive nebo ji to jeste opravdu nedoslo. Mozna, ze se ji jen proste ulevilo. My jsme se taky bali, jak bude mama reagovat, kdyz tata zemrel, ale bylo to podobne jako u vas. Samozrejme byla smutna, ale ona si delala hodne starosti, co by bylo, kdyby tata zustal jako lezak, vsichni jsme vedeli, ze by to nesl strasne spatne. Takze asi byla svym zpusobem rada, ze toho byl usetreny. Taky teda hodne pomohlo, ze od jeho umrti vlastne nebyla ani den sama, segra tam byla skoro porad, pracovala na HO. Kdyz potrebovala do Prahy nebo jela na dovolenou nebo si proste chtela oddechnout, nastoupila jsem ja. Tys psala, ze ve stejnem dome s maminkou bydli teta, tak aspon taky bude mit nekoho blizkeho v dosahu.

Mám starost i o maminku, protože se mi zdá, že jí to tak nějak stále nedochází. Jako, když se tělo hned po úrazu dostane do takového obranného/ochranného módu a bojím se, co se stane, až ta krusta opadne. Sice jsem moc ráda, že jedná racionálně (dnes jsme spolu připravovaly oblečení pro tátu atp.), ale nějak se mi ten její klid nezdá. Ale třeba se mýlím a bude vše v pořádku. Snažím se s ní teď více mluvit, rozptýlit jí, aby si nepřipadala sama.

​Moje mamka v tomhle módu vydržela dost dlouho. Řekla bych, že až do doby, než se na podzim "zavřely dveře" a ona nechodí tolik ven a na zahradu, nevidí se pořád se sousedama, holkama od bráchy a tak. Přijde nám, že to u ní nastávalo strašně pomalu, napřed se pořád něco řešilo, pak jsme jí zabavili předěláním koupelny, bylo léto a teď je probém. Já bych to viděla až na nějaké léky, ale ona je různě bere a nebere, tak je to k ničemu. Držte se obě.

whiskas Upřímnou soustrast. Nebudu ti psát, aby sis nic nevyčítala, protože člověk si vždycky něco vyčítá, vždycky se zdá, že šlo něco udělat líp. Ten čas, kdy začne být člověk vděčný za to, co bylo, přijde, ale není to věc několka dnů, spíš měsíců, někdy i let. Mně trvalo pár let, než jsem plně přijala to, že mamka měla těžký onkologický onemocnění, rezistentní vůči jakýkolivléčbě, a že jsme nemohla udělat víc, ani kdybych sama byla  lékař, což nejsem. Přesněji řečeno racionálně jsem to samozřejmě  chápala, ale dostat se od té racionální úvahy k tomu, že to tak cítíš, je někdy dost dlouhá cesta.

Pokud jde o tvojí mamku, tak si myslím, že to bude, jak píšeš. Ve chvíli velkýho šoku se lidi často přepnou na praktický jednání, řeší praktický věci a dost často je to zachraňuje. U mě to tak bylo,  prostě jsem řešila  zdánlivě zbytečný věci - jaký oblečení, jaký kytky, jestli chceme, nebo nechceme, aby lidi kondolovali, prostě to vše okolo a byla to záchrana, nemusela jsem nonstop myslet, na tu hrůzu, která za tím vším byla a byla jsem za to vděčná. Proto nesouhlasím s tím, co tu někdo psal, že nejhorší to bude do pohřbu, v případě nejbližších to podle mě není do pohřbu, to nějak uteče, ale v těch měsících po tom, kdy se je třeba vyrovnat s prázdnotou, která tu po tom člověku zůstane. Proto má tvoje mamka velký štěstí, že tě má a že na to nebude sama. 

Zina po odchodu rodiče je prý nejtěžší ten první rok, kdy si při každém svátku na něj vzpomeneš a zároveň musíš ty tradice nějak nastavit znovu.

Zina uplne nejvic nejhorsi to bylo po navratu z pohrbu do bytu. Ta definitiva, ze uz tam ten clovek nikdy nebude, jeho veci, ktere tam zustaly, prazdno v srdci. Letos nas ceka vyklizeni bytu po nasich, vubec se nam do toho nechce.

Kokoska tuhle nějaký psycholog psal, že to vyklízení je důležitá součást smutnění a člověk to nemá uspěchat, pokud si to může dovolit.

U tchánu pořád visí jeho věci všude a tchýně říkala, že je to tak, jak to na být. Uvidíme, jak to bude jestli se na jaře bude vracet zpět. 

continuityna Valentina to bude rok co sambov otec zomrel. So surodencami chcu ten byt predat ale nikto z nich sa zatial neodhodlal ho zacat vypratavat. Ja na sambovi vidim, ze to este nezvladne. 

Mrakoplas fakt není kam spěchat, je to tak lepší.

continuity počítáme s placením nájmu do konce roku, pak už to asi dál držet nechceme. Ale jednoduché to nebude, jednak ta citová stránka a pak to nesmírné množství věcí, naše máti byla typický hromadič.

continuity u nás v tomhle došlo ke střetu po smrti babičky. Já, ségra i mamka jsme měly silnou potřebu ten byt vyklidit co nejdřív, jakoby to uzavřít asi. Mamky bratr to vůbec nechápal a potřeboval čas. Nakonec jsme se teda dohodli, že vyklidíme oblečení a podobné věci a zbytek necháme tak, jak je. On tam chodil každý týden, potřeboval čas.

Evaeva Jo, hlavně Vánoce jsou první rok(y) naprd. A i když máš tu tradici nastavenou, tak se stejně vynořují vzpomínky. A i když se třeba vynořují jen ty pěkné, tak to stojně může běžet jako program na pozadí. Mně jednou upozornila fyzioterapeutka (kamarádka, známe jsme se od gymplu), že se mi každý rok záda zhorší během Velikonoc, Vánoc a kolem mamčiných narozenin. Přitom to vůbec nebylo tak, že bych se ty dny utápěla v depresi, ani už jsme pak nebyla smutná, ale někde to tam pořád jelo mimo můj vědomý dosah. 

Kokoska continuity Mrakoplas Taky si myslím, že je dobrý tomu dát čas. Já jsem to musela vyklidit rychle, naházela do pytlů a nastrkala do garáže. Pak jsem to po částech, jak jsem to cítila postupně vybalovala, poslední pytel jsem vybalila teprve předloni.

Zina on to má člověk pořád v sobě. Vlastně jsou nesmrtelní, pořád žijí v nás

Takhle rychle jsme vyklízeli věci po babičce na chalupě, dokud na věšáku visela babičky bunda, děda tam nejel. Ale mamka to má hozené jinak, tohle vyklízení jí ulevuje.

Kokoska tuhle nějaký psycholog psal, že to vyklízení je důležitá součást smutnění a člověk to nemá uspěchat, pokud si to může dovolit.

U tchánu pořád visí jeho věci všude a tchýně říkala, že je to tak, jak to na být. Uvidíme, jak to bude jestli se na jaře bude vracet zpět. 

​Když zemřel kolega mého muže, jeho ženě trvalo několik let, než se odhodlala vůbec otevřít jeho skříň v ložnici a něco s tím udělat. (Zmínila to mezi řečí při návštěvě firmy po dlouhém čase.) Měl velké zdravotní problémy, nebyla to nehoda ze dne na den, ale stejně.

Kokoska tuhle nějaký psycholog psal, že to vyklízení je důležitá součást smutnění a člověk to nemá uspěchat, pokud si to může dovolit.

U tchánu pořád visí jeho věci všude a tchýně říkala, že je to tak, jak to na být. Uvidíme, jak to bude jestli se na jaře bude vracet zpět. 

​Nevím, já jsem vyklidila byt po mamince do týdne po tom, co zemřela. Jednak ta fyzická práce pomáhala a jednak jsem to chtěla mít za sebou. Vubec si neumím představit, že bych se teď k tomu musela vracet. Vzpomenu si na ni každý den, ale jsem s tím už nějak srovnaná a tohle by mě vrátilo zpátky na začátek. Vytáhnout staré fotky jsem se třeba ještě neodvážila.

whiskas 

Tak teď hned to ani nejde s ohledem na to, jak nečekané to bylo. Čímž nechci říct, že když tě jsi na to lékaři připravovaná předem, že je to snazší. Mozek to stejně odmítá přijmout a ta úzkost přijde, ať chceš nebo ne.

Já měla možnost rozloučit se s oběma rodiči, ale s maminkou takovým způsobem, jakým s tatínkem ne, za což jsem ohromně vděčná a zpětně se domnívám, že mi to společně s okolím a paní doktorkou pomohlo, že se do té fáze sama pozvolně dostávám. Je to individuální. Nedá se to nijak uspěchat. Prostě si to musí každý odžít.

Raduza je to různý, moje tchyně vyklidila věci po tchánovi vpodstatě okamžitě, zatímco moje máma si dala načas. Ségře to vadilo a řekla jí, že je to divný, mít ve skříních tátovo oblečení několik měsíců, ale máma to začala vyklízet až když byla připravená. Já jsem řekla mámě, že ségra do toho nemá co kecat a ať to máma udělá, jak chce. Každý má jiné tempo...

Zina po odchodu rodiče je prý nejtěžší ten první rok, kdy si při každém svátku na něj vzpomeneš a zároveň musíš ty tradice nějak nastavit znovu.

​To tak vidím já. Ještě se to sešlo v jednom čase. První Vánoce, hned potom narozeniny a výročí svatby. Je to o to těžší i pro mamku, že loni měl 75 a to výročí svatby, které stihl, bylo 50 let, jen oslava všeho dohromady, už nebyla.

Myslím, že každý to má jinak. Pro mě byly opravdu nejhorší ty dny do pohřbu (to jsem tu psala já). I vyklizení mamky bytu jsme udělali poměrně brzo - prostě jsem to potřebovala mít vše tak nějak uzavřené, hotové. Ale letos, a to je už přes 15 let, na mě vypadl z knížky receptů jeden psaný její rukou a sakra to se mnou zamávalo. Chce to čas, ale stejně pořád ten člověk chybí, co si budem namlouvat.

Torrah My jsme před pár lety vyklízeli dům po strýci, kde před ním žila naše babička, a až při tom jsem zjistila, že tam po ní pořád zůstala spousta věcí, a mimo jiné i balík povlečení a ručníků, kde byl papírek a její rukou napsané datum (když mi bylo 5 let) a "Myrtilce do výbavy". Taky to se mnou dost zamávalo, a to babička zemřela, když mi bylo 15. Papírek jsem si schovala, věci vyhodila, za ty roky chytly plíseň.

Myrtila to je hezké škoda teda, že ti to tenkrát nedali