žluťásek já hrozně ráda koukala do oken, kdy jsem vozila prvního syna v kočárku. Bylo to v zimě, brzo tma, nebyla v tom žádná zvědavost ani šmíráctví, jen mě tak jako hřálo, když jsem viděla tady v té staré zástavbě ty různé nábytky povědomé z dětství, a přesně, ty knihovny, lustry a celkově, že jsou ty rodiny doma, pospolu, v teple... Taková ta poporodní melancholie, no. ![]()
Ale koukala bych i teď, jenže když jdu sama, tak obvykle hrozně spěchám, a když jdu s dětmi, tak mi spíš chybí oči vzadu a nemůžu si dovolit obětovat ty oči vpředu na čučení do zahrad a oken. ![]()
