Já našim zazlívám, že me nezapsali na žádný hudební nástroj. A přitom jsem tak toužila po klavíru... Ale plánuji si to ještě na stará kolena dopřát, i když hudební virtuóz že mě už asi nikdy nebude ( spíš určitě).
No a studovala jsi to právo potom?
Chjo, přesně tohle teď řeší můj přítel a taky je vidět, jak ho to čím dál tím víc žere. Jeho rodiče veškeré úsilí soustředili a zřejmě i spotřebovali na jeho staršího bráchu, tzn. nejstarší dítě, kde ale fatálně selhali (kombinace zběsilé puberty, psychických problémů, autoritativního otce a přehodné maminky, i střední školu dodělal se strašným zpožděním a byli rádi, že vůbec), u jeho o rok a kousek starší sestry se ještě trochu snažili, no a přítel už jen tak povlával za ní, kroužky měl prostě takové, které měla i ona, aby mohli chodit spolu a když pak přišlo na výběr střední školy, nikdo mu vůbec nic neporadil, nevysvětlil, on jen tak sám do čehosi píchnul prstem a asi netřeba dodávat, že si nevybral dobře a obor, který na střední vystudoval, ho vůbec nebaví a dělat ho nikdy nehodlá. Vůbec nechápu, jak se to přihodilo, protože je fakt spíš studijní typ, takže zrovna ten učební obor s maturitou, co zvolil, u něj byl dost mimo a akorát se tam nechal strhnout takovým tím stereotypním učňákovským čistě klučičím kolektivem, kde se nikdo neobtěžuje chodit do školy, natož učit... No nakonec se sám nějak vzpamatoval a je teď na VŠ, ale ztratil zbytečně let a i když se to taknějak snaží dohnat, ten blbej start je prostě vidět.
... no tak treba u me mela moje mama jasno uz od zakladky - nejpozdeji ve dvaceti se vdat a mit deti. Zklamala jsem. Kdyz jsem rekla, ze chci jit studovat na univerzitu /aniz bych od ni chtela napr. nejakou financni podporu/, byla zasadne proti. Kdyz jsem s mamou mluvila naposledy, davala mi za priklad moji byvalou spoluzacku - je to svobodna matka, ma tri deti, kazde ma jineho tatinka, bydli s detmi ve dvou mistnostech u sve babicky, kdyz jsem loni v lete tuhle byvalou spoluzacku potkala okolo seste hodiny odpoledni, mela problem se udrzet na chodniku a byla totalne mimo, i kdyz alkohol z ni citit nebyl. Ale pro moji mamu je, jak ona rika, "hodnotnejsi clovek", protoze ma deti, ktere ja jeste nemam... S temi krouzky to na zakladce bylo uplne stejne, proste mi rekla "ne" a bylo hotovo... Ja jsem k tomu nakonec zaujala takovy postoj /sama pro sebe/, ze musim JA sama se svym zivotem udelat to, co JA povazuji za nejlepsi... Ale nejaka horkost v cloveku zustane, takze Vas naprosto chapu...
ty jo, to si vubce nedokazu predstavit, ze rodice nedaji dite na krouzek, ktery chce nebo na skolu, kterou chce (s vyjimkou pripadu, kdy na to opravdu nemaji penize)
mela to byt tedy rekace na vsechny prispevky na toto tema pred vami
U nás je to trošku rozdělené. Manžel je ctižádostivý, trošku kariérista a vše musí zapadat do nějakých tabulek. Já jsem kliďas, rodiče mě nikdy do ničeho nenutili, dělala jsem co mě bavilo a nemůžu říct, že bych strádala. Je to u nás občas spousta dohadů...tisíc kroužků nebo jeden co je baví, dobré známky nebo to neřešit. Mladší kluk je hodně chytrý, ale ve škole se dost nudil a neustále nosil poznámky, že si tam dělá svoje. Od letoška chodí na Scio školu, kterou jsem doma prosadila já (manžel měl představu gymplu na 8 let....dítě je nestudijní typ) Je to zase stres pro mě, ale nestačím koukat, jak pookřál, jak se už teď věnuje víc věcem, které ho zajímají. V matice zvládl věci dva roky napřed, v češtině najednou pořád čte a píše, i když dřív k tomu měl odpor. Moc doufám, že jednou bude spokojený a neřekne, že to bylo špatně. Druhý si ze dvou středních vybral tu dle svého zájmu, tak snad bude též spokojený. Přišlo mi, že moji rodiče tohle nijak moc neřešili :-D.
Jasně, taky si občas říkám, kde bych byla, kdyby mě někdo k něčemu vedl a podporoval. Ale je to vlastně blbost. Jedna věc je mít rodiče, co vám zakáží školu a druhá věc mít takové, co vám neporadí, či poradí špatně a neberou vás na kroužky. Člověk má od 18 dost času se svým životem něco udělat. Jo, houslista už z vás nebude, ale to je prostě život.
Taky mám známého, pro jehož rodiče bylo vzdělání ztráta času a sprosté slovo. Dali ho na kuchaře. Vyučil se, udělal si maturitu v oboru, vystudoval VŠ, dnes je manažerem hodně dobrého a velkého pražského hotelu. Inteligentní, vzdělaný, s širokým polem zájmů. Tak snad to příteli taky vyjde.
tak to velmi dobre chapem. aj u nas v rodine je pripad, ked 18 rocna rodinna prislusnicka otehotnela, porodila, striedala tatinkov, ako jej to vyhovovalo, natahovala sa s kazdym z nich o peniaze, ale napriek tomu je to najlepsia vnucka, lebo starym rodicom dala pravnuca a vo vsetkom (aj financne) jej pomahaju a ona, kedze je mlada a chce sa zabavat, im to dieta pravidelne prinesie - niekedy aj na par dni - aby sa o neho postarali, ale vidim na nich, ze uz na to nemaju sily (85+).
mna napr. strasne skrie to, ze tym, ktori si zivot sami domrvia a nasledne placu, sa u nas v rodine vzdy strasne pomahalo - "ved to sa tak ma" - a ti, ktori nemaju ziaden problem a vsetko si dokazu zabezpecita sami, su prehliadani v zmysle "ved on/a to zvladne", ako napr. aj ja. my sme taky ten opak, v ktorom sa vzdelanie (co najvyssie) povazuje za samozrejmost a nie je preto hodne uznania - ked ho maju vsetci - ale priam sa velebia mimomanzelske deti a najroznejsie preslapy (alkoholizmus, odchod z domu bez slova, financne problemy a pod.).
edit: netvrdim, ze nemam ziaden problem, ale z pohladu mojej rodiny problem mat nemozem, lebo nemam rodinu.
Tak čím je člověk starší, tím je to komplikovanější, ale rozhodně to jde. Jinak pokud bys práva chtěla zkusit, třeba v Brně mají docela dobrý systém individuálních studijních plánů a skloubit se to dá, i časově i geograficky. A soudě podle zdejšího projevu, mentálně bys to dala taky 
.Ale jestli hodláš zůstat v UK, to by ti české právo bylo celkem k ničemu a jejich studijní systém je trochu odlišný. Každopádně to nemusíš vzdavat.
"co ty víš o životě, když nemáš děti".
nic. jasně, vůbec nic. to znám dobře.
fascinuje mě to středověké nazírání, jak žena bez dětí v očích mnoha lidí nemá žádnou hodnotu, nic neví o životě a nemá nárok mít jakýkoli problém, protože ty skutečné nastanou, až bude mít děti.
(přitom s ohledem na přelidnění by klidně mohli začít každému, kdo je nemá, z pohledu planety leda tak děkovat, paradox).
navíc v brně mají na práva velmi pohodové testy, nepodmíněné znalostmi, ale jen předpoklady (pokud se tedy nic nezměnilo za posledních asi osm nebo kolik let). za zkoušku to stojí.
Já myslím, že jsou furt TSP. A kdo je nedá a je ochoten zaplatit 50 tis./ rok, tak může i přes celoživotní vzdělávání.
Tohle taky znám, i když v menší míře, já navíc byla takové neprůbojné dítě....do kroužků jsem chodila podle vkusu našich, ale když se mi tam nelíbilo, stáhli mě. Což jim teď mám taky za zlé 
, protože třeba spolužačka, se kterou jsem začala chodit do němčiny z ní má dnes státnice, že....Já zase vždycky snila o cestování, můj velký sen bylo vyjet někam na zahraniční kurz, s batohem objet jižní Ameriku....a v tomhle mě zase naši hrozně ubíjeli. Chápu, že z nich mluvil strach, ale způsobili mi blok, který se mi podařilo prolomit snad až po třicítce.
Jinak víš co....zjistila jsem, že nějaké to trauma si nese snad každé dítě, bez ohledu na objektivní skutečnost a povahu rodičů. Tohle vědomí třeba mně dost pomohlo. (i při výchově vlastních dětí, mimochodem)
Me docela dlouho mrzelo, ze i kdyz jsem byla takove to extremne vzorne, snazive a absolutne bezproblemove dite, tak to proste nejak nebylo dost... Ja jsem pomerne dlouhou dobu hledala chybu u sebe, protoze clovek si v sobe nese nejaky pocit/instinkt, ze rodice prece maji pravdu a mysli to s vami vzdy dobre. Jenze tak to vubec byt nemusi...
Hahaa.. jako bych slyšela naši babičku "Ten náš Petr,ten studuje ted po konzervatoři na toho filmového režiséra, Bůh ví,jestli z něj někdy něco bude.. Joo, to starý Blažkový vnuk,to je šikovný kluk! Obuvnikem se vyučil!
