Konec (psycho)logického okénka. Už se to myslím vyřešilo. Ale že by dítě po měsíci nepoznalo otce? Hmm, zajímavá úvaha. 

několikaměsíční dítě? jasněže.

Tak tady bych to videla pouze na chybejici zkusenost. Jemu se styskat bude, ale zatim nema zdani jak moc.

mam chlapa s konickama na tyden nebo 10 dni jede kazdy rok, ale to je rozumne maximum. Letos byl pryc pracovne na mesic, byla jsem ve vypovedi, deti byly zrovna na tyden na skole v prirode a i tak to byl mazec.

byla jsem v 5 letech v nemocnici tři týdny a maminku jsem nepoznala, když si pro mě přišla.

V klidu, oni jsou ti naši muži docela realisté, to stejně neprojde :D a jak znám toho svýho, tak by se mu od děcka odjíždělo na tak dlouho hodně špatně. Teď jsme předali na hlídání psa, je na týdenní dovolené od soboty a už jim 2x volal jak se má :D

Jo, hlavně už tady všichni řešíme spíše hypotetickou situaci a názory ostatních, že je to v klidu, než tvého manžela. Chlapi se často vznáší v oblacích a zakrátko přijdou na to, že je to hovězí nápad (nebo jim to řekne partnerka:-D). Situace se psem mi připomíná švagra, který zkejsnul v zahraničí déle než čekal. Manželka v pohodě, děti v pohodě, samozřejmě ho o tom pravidelně informovala, jak je všechno v klidu, jak to všechno zvládaj a dětičky hodný. Hele on to málem nervově nedal, protože standardně jsou děcka jak z divejch vajec a domácnost dost ve větru, tak ho to užíralo, že bez něj jsou uplně OK:-D.

Hihi, to jsi mě teď pobavila. Jezdíme k mým rodičům jednou za měsíc na tři nebo čtyři dny a pro mého syna jsou to pokaždé znovu cizí lidé. Jistěže několikaměsíční děcko za měsíc zcela zapomene. V určitém období stačilo, že jsme dva dny po sobě ráno mužův odchod prospali, večer se mezitím zdržel v práci a se synkem se vidêli po 48 hodinách a syn už natahoval, jakoby to byl cizí člověk.

:D to je pěkný. Chudák si představoval jak je nepostradatelnej a vono ejhle :D

A jak tyhle návštěvy zvládáte? My kvůli partnerově práci asi budeme ve velkoměstě, ale já venkov plus i vlastní rodinu zatím dost potřebuju k životu, představuju si, že jako přesně jednou do měsíce přijedeme na ten delší víkend nebo já tam skejsnu s případnym děckem klidně na týden. Soukromí a prostoru máme dost, včetně vlastní koupelny a kuchyně, takový ty velký věci pro dítě by byly taky, barákem prošla kupa dětí, vítaný jsme taky.Jen furt nevim, zda se to takhle dá nebo mám tý budoucnosti trochu pomoct a zorganizovat se jinak.

Není to dotaz pro mě, ale neboj se toho. Jak to bude dítě snášet stejně nebudeš vědět předem, ale obecně bych řekla, že pokud je miminko s maminkou, je mu dobře kdekoliv, plus od určitého věku milují pozorování nových lidí, věcí atd. Myslím, že i za změnu prostředí budeš ráda.

Díky, já mám nějak ve svém okolí lidi, pro které je spousta věcí problém a už na sobě začínám vidět, jak mě to ne přímo zpracovává, ale trochu hlodaj i obyčejný věci.

Úplně v pohodě. Poprvé jsme jeli v jeho necelých třech měsících. Máme to složitější v tom, že spíme u sestry, kde máme taky svůj pokoj s postýlkou a koupelnu, ale dny travíme u rodičů. Bydlí od sebe sice jen asi kilometr, ale i tak je sbalení se na dvě místa docela náročné, aby člověk furt nemusel pro něco běhat. Nebo teda bylo poprvé a podruhé, teď už to mám v malíku. Navíc skončilo období blinkání, kdy bylo potřeba mít s sebou na obě místa dost náhradního oblečení (pro všechny ;), a taky už může jíst vlastně všechno, takže ubylo přemýšlení, jaké jídlo s sebou na obě obývaná místa. Dítě je hodně společenské, má rádo nová prostředí i lidi. Pro mě je to vždycky jak dovolená, máma, táta, sestra a brácha s rodinami a další příbuzní postupně kluka zabaví a já si tam můžu po čase zase vypít v klidu kávu nebo sníst oběd teplý a bez přestávek ;) Vždycky mě pobyt u rodiny úplně nabije. Vůbec se toho neboj.

No, mam z toho radost. Hlavne to nemame tak daleko jako vy. Urcite by to nebyla dovolena s full servisem, protoze oba rodice pracuji I o vikendu, ale mame to bytove zazemi. Ja si prave nejvic odpocinu na venkove, uz tam nemam ani moc pratel, ale staci mi, ze cumim do stromu nebo do pole a nikde nikdo. Stehovat se tam na stalo ale kvuli praci a urcite mestske pohodlnosti nechceme, partner by teda klidne I chtel, ale to je takovej bezstarostnej a nenarocnej typ, hlavne zdravi a zbytek se vzdycky zaridi:). Jako mel by byt pro me velkou inspiraci.

Každá akce s dítětem je svým způsobem náročná a nejnáročnější pro matku - všechno pobrat, i pro sebe  , pak zas všechno vybalit, vyprat... Ale ta druhá možnost je fakt úpadek, stereotyp, nuda. Ono ani to malý dítě nechce být jenom doma. Pokud máš na venkově zázemí, není o čem přemýšlet, je tam spousta věcí na koukání.

Mám stížnost na sousedku. Bydlíme na stávajcím místě tři roky, tři roky tu na nás její pes štěká, v podstatě kdykoliv je na zahradě a vidí nás, tak na nás řve. Štěká i jen tak na ves, když je sám doma a ona je v práci, vydrží i několik hodin. Sama mám dva kusy, štěkání podél plotu ani na zahradě netoleruju, ani je tam samotnýnenechávám, navíc pracuju z domu, takže nad tím mám kontrolu.

Přesto jsem jí nikdy nic neřekla, je to už starší paní a sousedské vztahy jsou křehké. A teď na mě vylítla, že jsme byli večer pryč a jeden z mých psů prý doma štěkal. Bude to pravda, slyšela jsem ho při návratu, ale přišlo mi to krutě nefér, i tak jsem jí řekla, že mě to mrzí, a mrzelo. Stejně se rozčílila,a když jsem opáčila, že tu na nás její pes řve tři roky a nikdy jsme jí neřekla ani slovo, tak mi to sečetla, že bych se v zrcadle nepoznala, pomalu můžu i za cukrovku tety z Moravy.

Úplně nejhorší na tom ale je, že místo abych se naštvala, tak jsem z toho akorát rozhozená a hrozně mě to mrzí, v noci jsem kvůli tomu nespala a vymýšlela smírčí postupy. Takže to vlastně není stížnost na ni, ona je taková, jak á je, ale na sebe samu. Protože když je někdo fakt nefér a hnusnej, tak se na něj nedokážu naštvat a nějak se mu postavit, ale pořád usiluju o nějaké klidné řešení, o které on v tu chvíli ani nestojí.

Ten posledný odstavec ako keby som čítala o sebe  

Ani neviem čo ti napísať lebo ak idem podľa seba tak všetky rady tipu kašli na to, nechaj to tak, netráp sa a pod sú mi na houby pretože aj tak sa tým budem ešte chvíľu užierať, hlavne ak je to blízka osoba alebo sused ktorého máš furt na očiach. Tak potľapkávam, susedu a jej psa ti nezávidím a prajem veľa síl aby si sa nabudúce vedela tomu postaviť. Chce to cvičiť, u mňa zatiaľ žiadne zlepšenie. 

ja bych zadny rady tipu hod to za hlavu nebrala, mne se naopak osvedcilo "prozit" si to nastvani. dovolit si se zlobit. priznat nejdriv sobe a pak i nekomu dalsimu ze me rozzlobil, ze se ke mne nezachoval spravne a ze mi to vadi a nelibi se mi to. v klidu a s rozmyslem. uplne staci to takhle rict. nic dalsiho nejlepe, na nejake odezvy jen "to je vsechno co jsem ti chtela rict, jen, at to vis. nejak to resit muzeme az se s tim popasuju, ted ne. napr. a hlavne!!! se nasledne za to neomlouvat:-)

Baba jedna! Tyhle situace mě nemrzí, ale upřímně nas*rou. V noci bych nespala ne proto, že by mě to trápilo, ale proto, že bych si představovala všechno, co bych bábě nejradši provedla a řekla do ksichtu. Je to velmi úlevné ;)

Ako keby som môjho muža počula .

Ten si tiež myslí že by mal byť s každým kamarát a keď je niekto blbec, tak vymýšľa, čo s tým on (ako manžel) môže robiť aby bolo všetko ok + zároveň ním cloumá zlosť.

Počuj, ak to bol zatiaľ jediný incident za tri roky, tak pokiaľ sa nebudú podobné scénky opakovať, skús si povedať, že možno tú pani naštvalo/rozrušilo v realite niečo úplne iné a skončila si ako hromozvod. Všetci sú len ľudia.

Rieš, až keby sa to malo opakovať.

Jo a samozrejme, pusť to z hlavy.

Vyrazila bych do Hornbachu pro stromy a sousedku odizolovala, v žádném případě se neomlouvala, maximálně její omluvu přijala!