A jeden víkendový zážitek. Možná patří i do stěžovacího vlákna:
V sobotu jsem byla u kamaráda na chatě u jedné vesnice, mrzlo, tma, okolo deváté večer. Zvenku jsem slyšela nějaké pískání a kňučení, tak jsme se koukli a po zahradě pobíhal pes. Odrostlé štěně velké rasy, asi mix s bernským salašákem. Chvíli si se mnou chtěl hrát a honit se, ale na povel k noze slyšel, přišel a nechal se vzít dovnitř. Bez známky, na krku jen stahovací řetěz. Trochu hubenej, ale jinak v dobrém stavu. Mazel neskutečnej, no velká láska na první pohled. Dostal granule a my se začali pídit po tom, čí asi bude, takže se volalo do hospody a známým ve vesnici. Ti posléze usoudili, že pes patří nějaké paní tam a dali nám popis cesty k jejímu domku. Tak jsem vzala psa na provaz a i on šel víceméně ve směru domů. Tak jsem chvíli byla fakt šťastná, že vrátíme zaběhnuté štěně a bude hapyend.
No, pejska nikdo nehledal, byla pootevřená branka s klíčem zevnitř. Domek polorozpadlý, dvůr zanedbaný, pes evidentně neměl boudu, majitelka nikde (nebo v hlubokém alkoholovém limbu uvnitř). Hm. Takže psa jsme sice vrátili kam patří, ale nešťastní z toho, že se asi nikdy nebude mít nijak skvěle... A přišel mi dost hubenej na to, že je to ještě štěně a ještě v takový zimě. Kamarád se na něj občas podívá když tam pojede, ale víc udělat nemůžeme.
O to víc líto mi to bylo, když jsem druhý den v Krušných horách viděla podobného psa, nádherného, dobře živeného, milovaného a opečovávaného. Sakra...