barbucha To jo, ostatni kynologove mivali pocit, ze je nutny komunikovat, vetsinou se to vyresilo samo zrejme tim, ze jsem je nepoznala kdyz jsme se potkali bez cokla a nepozdravila

​hele ale to je normální, že se lidi bez čoklů a ve slušným oblečení nepoznávaj ani po letech :-))) (Navrch se znaj pod jménama typu pani Jonášková a pán od Ajšy :-D)

Mně ale jinak pes strašně pomohl k pocitu zapadnutí do čtvrti, do který jsem se chvíli před tím nastěhovala a to, že člověk začne rozeznávat některý lidi (byť pouze s čoklem a v teplákách) bylo docela příjemný. 

Jiná Realita Prodej televizi, zabavíš se sama  Sny jsou výborný....

Jinak s tím sousedským družením, asi taky záleží, koho máte za sousedy? Lehce před třicítkou jsem koupila byt ve starém domě v centru. Byl to nádherný dům se zdevastovanými byty, ze kterých se postupně stěhovaly různé sociální případy (v bytech nebyly ani koupelny) a kupovali je takoví nadšenci, jako já-co neměli moc peněz, ale měli ambici bydlet nějak vyjímečně. Bylo tam deset bytů a minimálně v polovině se ocitly vysloveně podobné typy lidí :-) Do komunity to mělo daleko, ale občas jsme se vídali a hlavně schůze nájemníků naproti v hospodě končívaly často až nad ránem, popřípadě u někoho v bytě. Časem se sestava obměnila, jak přišly děti a jiné možnosti, ale jsem vcelku ráda, že jsem to zažila. 

k nám do domu se před pár lety nastěhovala v tomhle směru nějaká aktivní holka a vyvěsila na chodbě pozvánku s nabídkou společných večeří na střídačku u někoho doma a že se začíná u nich a ať se lidi ozvou, kdo by měl zájem. Musím říct, že když to tam pár dní viselo, říkala jsem si, že se asi obětuju, protože mi jí bylo líto, i když teda o společný večeře kolující po sousedech bych fakt nestála. Pak jí tam někdo napsal, že je někdo vykrade a lístek druhej den zmizel a už se nabídka neopakovala......

jinak sousední dům má velkou společnou zahradu do našeho vnitrobloku a ty letní grilovačky s kalbou do ranních hodin bejvaj dost k nepřežití, hlavně skoro každej den, když je pěkně

Já si ještě vzpomněla na historku mého známého-přebral nájemní byt po svém nejlepším kamarádovi, který ovšem než se odstěhoval hodil všem sousedům do schránky jeho jménem (tedy jménem nového nájemníka) pozvánku na kolaudační večírek. Prý když jim večer zazvonili sousedé s lahví v ruce a říkají "dobrý den, my jsme Novákovi ze třetího patra" byli vcelku mile překvapeni, ale když zvonili další a další...a proč jsou tam se vyjevilo až téměř na konci, málem toho kamaráda zabil . Ale nakonec to prý bylo fajn, tak mu odpustil. 

domenica ve  čtvrti se s nikým neznám, i když některý lidi potkávám pravidelně. Sousedy zdravím (a poznám je i mimo schodiště) ne teda všechny, některý maj úplně jinej časovej harmonogram, prostě se nepotkáváme.. 

Já mám z některých sousedů kamarády, hromadnou akci jsme pro celý barák/ulici teda nedělali, ale musím říct, že dobrý vztahy se sousedma jsou k nezaplacení. Klidně bych se přemohla a na nějakou party jednou za rok šla. Ty výkřiky o tom jak by taková akce byla k neřežití jsou úsměvné  

Potrefenáhusa Tyhle věci musej především tak nějak vyplynout, jinak z toho bude přesně takováhle trochu směšná a trochu smutná křeč.

Já teda nevím, co by se muselo stát mně, abych se dala se sousedem do řeči, fakt nemám důvod. Takže možná to jsou milý lidi, možná máme i něco společného, ale já se to nikdy nedozvím. Introvert nejsem, ale sociálních kontaktů mám dost a nemám potřebu je vyhledávat ještě v baráku na chodbě a vybavovat se s cizíma lidma. 

Pobavil mě v tomhle směru otec. Koupila jsem pozemek, na kterém si potenciálně za x let (ne dřív než za pět) můžu postavit dům. Otec na mě začal hned apelovat, ať co nejdříve navážu dobré vztahy se sousedy, pěkně je obejdu, vytáhnu z nich nějaké informace, zeptám se, jak se jim tam bydlí, jestli někomu v noci neštěká pes,  jak s parkováním, co spodní voda ... Jako má to samozřejmě racionální základ, domorodec ví vždycky nejlíp, ale už jsen z představy, jak obcházím branky s košíkem domácích perníčů á la Bree van De Kamp, mám osypky  To si radši sednu doprostřed parcely na pařez a budu půl dne pozorovat okolí a sledovat kdo kde parkuje. otci jsem to samozřejmě ř´hned vysvětlila, on se smrtelně urazil a prohlásil, že takový lidi jako já by si ani barák pořizovat neměli a že nechápe, proč se svým přístupem vůbec něco jako pozemek kupuju 

ice Úsměvný je leda tak označovat jiné názory za výkřiky...

Mutziputzi ale jdi ty 

ice Jdu zpívat pod okna koledy, uvidíme

Potrefenáhusa Tyhle věci musej především tak nějak vyplynout, jinak z toho bude přesně takováhle trochu směšná a trochu smutná 

Pobavil mě v tomhle směru otec. Koupila jsem pozemek, na kterém si potenciálně za x let (ne dřív než za pět) můžu postavit dům. Otec na mě začal hned apelovat, ať co nejdříve navážu dobré vztahy se sousedy, pěkně je obejdu, vytáhnu z nich nějaké informace, zeptám se, jak se jim tam bydlí, jestli někomu v noci neštěká pes,  jak s parkováním, co spodní voda ... Jako má to samozřejmě racionální základ, domorodec ví vždycky nejlíp, ale už jsen z představy, jak obcházím branky s košíkem domácích perníčů á la Bree van De Kamp, mám osypky  To si radši sednu doprostřed parcely na pařez a budu půl dne pozorovat okolí a sledovat kdo kde parkuje. otci jsem to samozřejmě ř´hned vysvětlila, on se smrtelně urazil a prohlásil, že takový lidi jako já by si ani barák pořizovat neměli a že nechápe, proč se svým přístupem vůbec něco jako pozemek kupuju 

​Jako bych slysela meho otce a tchana pred par lety  Ti nam  jeste doporucovali zacit v te vsi chodit do hospody, at se se vsemi pekne seznamime a treba i nabereme kontakty na mistni remeslniky. 

Ale jak jsme tam jezdili likvidovat zahradku a predelavat ji na parcelu, prisli jedni sousedi, pak druzi, treti... s nekterymi pokecame, s nekterymi resime stavbu, dalsim jsme dali nejake stromky, ktere musely ustoupit domu, jinym zase jahody, a nakonec se seznamujem, ani nevime jak  A to jsme parecek introvertu, mozna i asocialu 

mysmat Já teda ani ťuk, to umí každej blbec

Mutziputzi tos asi měla štěstí na blbce

viktorka_od splavu Ja budu asi nenarocna v tomto ohledu

Přiznám se, že ač bylo období, kdy jsem ráda bydlela ve velkém anonymním městě, vždycky to bylo v bytě s max 7 byty. Přestava, že za vchodem do domu se courají desítky mě neznámých lidí, je mi krajně nepříjemná. V domě, kde jsem měla byt, prostě musím lidi znát. Nemám na mysli kamarádění a družení, jen vedět, že tam patří. Mít bydlení v mrakodrapu, by mě kleplo :-)

notna mně teda nevadilo ani bydlení v domě kde bylo 20-30 bytů.. ale jednou jsem bydlela v paneláku s takovou tou dlouhou chodbou plnou dveří.. na jednom patře 10 nebo 12 bytů a to mě teda děsilo, tam jsem se normálně bála. hlavně proto, že jak je tam všechno slyšet, tak furt někdo chodil po chodbě, odemykal a tak - a furt to byly zvuky jako by se dobýval do našich dveří

viktorka_od splavu To bych nedala.

viktorka_od splavu Ja to takhle mam v soucasnem baraku! Je teda mnohem, mnohem mensi, jen ctyri byty na kazde strane (dva nahore, dva dole). Ale steny jsou tam jeste tenci, nez je v Americe zvykem, a vubec se tam zvuk nejake divne nese - proste presne tak, jak popisujete - nekdo odemyka sve dvere v hale, ale zni to jako kdyz odemyka u me; nekdo chodi v byte nade mnou, ale zni to, jako kdyz chodi u me po chodbe  Ja jsem si na to celkem rychle zvykla, ale kdyz byl u me na navsteve tatinek, tak byl chudak permanentne vydesenej