Potrefenáhusa Jo a pak ten relax, kdyz mas pul den treba jen jedno dite:-D:-D. Jako vsechno je to relativni!;-)

Potrefenáhusa Půlnarozeniny? COŽE??!

Aranel Klid, na Vánoce až 

Potrefenáhusa no a mladší na Vánoce rok a půl! Strašný. Já mu pořád říkám miminko... 

dynda hmm, knihy čítam v priemeru tak jednu týždenne, čítam pri uspávaní, ale keby tak chcela ísť s mužom aspoň raz za týždeň na ihrisko, aby som si zacvičila jogu alebo v kľude upratala, bolo by super. Aj keď mne to až tak nevadí, že na mne visí, ako mužovi. Preto som sa tu vlastne aj pýtala, lebo dnes to už strašne riešil a bolo vidieť, ako je z toho nešťastný. No tak mu poviem, že pomôže len čas.

dynda ty to vždy tak pekne a múdro napíšeš

letfenixa Děkuju.

betsey radu nemám, ale u nás je to dosť podobné. Len s tým rozdielom, že malého ráno chystám do jaslí stále s plačom a teda celé poobedie sa odo mňa odmieta pohnúť. Ak niekam idem (vysypať smeti, vyvenčiť psa, cvičiť...), sprevádza to plač, zúfalé volanie. Tiež preferuje pri obslužbých aj zábavných činnostiach mňa. Ale keď už je s mužom sám, tak to väčšinou ustúpi a normálne sa zabávajú. Ale neexistuje aby ho doma keď som tam ja prebalil/obliekol/nakŕmil niekto iný než ja. Tiež neviem, čo s tým, v rámci zachovania môjho duševného zdravia z domu odchádzam na cvičenie alebo nákupy a venčenie psa.

Potrefenáhusa v tom veku ako je tvoja malá sme s mužom občas súperili o to, kto čo uprace :D 

Jaaa chci tatinka, kde je muj tatka ,,Pepa,,, kde je, Pepooo, Pepoo. Tak takovejhle hysteracek mam tak ctyrikrat denne. Nevim, co je lepsi:-D. A pro zmenu, ta druha ho ted nedava vubec, normalne se ji boji hlidat, opoustet dum (ehm na nakup) muzu az usne, aby to nebylo tak dlouhy. 

A teda ja s auž aj bojím s niečím sa tu pochváliť, lebo sa to okamžite pose*ie, ale syn už druhý týždeň spí sám vo svojej posteli celú noc, dnes spal konečne po 3 mesiacoch bez mojej prítomnosti cez obed. Jasle ráno síce stále odchádza s plačom, ale vždy keď po neho prídeme, tak rozpráva ako mu tam bolo dobre, doma spomína deti, tento týždeň už 3x na otázku či tam ostane spať odpovedal, že áno. Dokonca už ani neplakal keď ma zbadal v chodbe a opakovane uvádza, že sa tam teší a pôjde tam znovu. Separačka stále trvá, ale ozaj už mám z neho pocit, že sa len tak zo zvyku snaží udržať ma doima a skúša to plačom, lebo ten v nás vyvoláva iné reakcie než mrnčanie. 

A teda asi sa nám postupne darí odplienkovať ho, už sa pýta sám na malú na nočník, naopak pri stolici sa chodí schovávať pod sušiak medzi uteráky .

A teda, malý počul ako mi kamarátova dcéra hovorí krstným menom, tak už tretí deň ma volá Nina. Zakaždým je to sprevádzané strašným chechotom a veľmi sa mu páči, keď sa naoko rozčuľujem, že ja som predsa mamina :D 

Karja brala by som to "jaa chci tatínka" s tatinkom, ktorý je prítomný doma .

DrowRanger No jo, ale ver tomu, ze ten na to neni zvedavej, takze tohle ho nikdy neprivola naopak vezme kramle!

Karja muž teď pracuje týden doma, týden v práci. Takže nejdřív tu máme Proč musí táta pracovat, už táta dopracoval, já si chci hrát s tátou,... Nechala jsem je samotné, když jsem šla s mladším k doktorovi a on po deseti minutách brečel, ať už táta nepracuje. V pondělí byl tak naštvaný, že musí odejít do práce, že říkal Neřeknu mu ahoj. A teď se zase pořád ptá, kdy přijde táta z práce....

Evaeva u nás asi stotisíckrát za den: tatínek? Kde je tatínek? Už je doma tatínek? Už je na cestě domů? Už jede? Už je večer, už přijde tatínek? Tatínek bude v sobotě doma?

Přiznávám, někdy je to náročné, odpovědět klidně a laskavě třikrát do minuty

Syn má úplně vtipný skloňování dnů v týdnu. Zásadně "v středě, v čtvrtku, v pátku, v sobotě"

A místo honit říká ženit, to mě vzdycky hrozně pobaví. 

U nás sa tiež syn často pýta, kedy príde jeho tatinko a plánuje, ako sa k nemu pritúli a čo mu všetko dá, a keď už ide výťahom, tak mu nachysta 'pascu' = barikáda zo stoličiek a stolcekov pri vchodových dverách :) a teda stále počúvam, že nechce, aby som išla do práce a že chce byť stále so mnou.

betsey u nás docela pomohlo takové to nepopulární, že jsme synovi dali najevo, jakou roli hraje maminka a jakou tatínek doma. S maminku se věci vytváří a s tatínkem se destruuje (lehce nadsazeno, ale bylo to tak). A pomohlo, když byl manžel doma sám se synkem, tak si manžel jkože pro sebe komentoval všechno, co dělal a hrál u toho divadlo - sešlápával plastové flašky na odpad, hlasitě to komentoval, jak se mu to nedaří pořádně, skákal po nich a dělal rambajz, nebo dělal, že uklízí věci a dává je na své místo a zničehonic synka vzal a posadil ho na nějakou nejvyšší polici a pak si nadával jaký je popleta a furt věci verbalizoval- kluka nalákával - nenavrhoval:půjdeme ven? Nebo manžel nevyzýval :pojdˇsi hrát - začal  sám a furt u toho blábolil Byla komedie, ale zabrala.

Každopádně soucítím.

žluťásek ten je ale takové zlatíčko

My jsme to s tou prací rodičů  a tatínkem v práci řešili doma intenzivně. Pochopila jsem, že synek nepochopil význam "jít do práce". Protože v jeho malém světě se furt říkalo jít na písek, na zahradu, na záchod, do kuchyně a on chudáček nepobral tu dlouhodobou opakovanost děje "je v práci". Náhodou pomohla jakási obrázková knížka o povoláních, mluvila jsem o ní jako "o práci" a pak jsme si na ty "práce" hráli. Mrzačit mě a léčit bylo velice populární, stejně jako zahradník ve vyškubávání všeho co, rostlo, někdy jsem ho prostě posadila jako povolání řidiče do auta a půl hodiny tam kroutil volantem a zapínal a vypínal tlačítka. Ale top bylo povolání pošťák - připevnili jsme mu na takový ten plastový fórový domeček zvonek na baterky, dala jsem mu svoji kabelku přes rameno, do ní jsme narvali dopisy, které jsme napsali, výborné bylo čmárání bianco složenek a prázdných podacích lístků, které jsme vzali na poště - no a já se pak musela narvat do toho malého plastového domečku a tam jsem čekala na pošťáka. Pošťák byl někdy odměněný občerstvením atp. (pošták play vydržel teda až do doby, kdy jsem víc zblahobytněla a nevlezla jsem do domečku ani oknem:-)

Se omlouvám sa obšírný elaborát, jenom jsem se chtěla podělit, s tím, co pomohlo nám (nebo spíš to jako otupilo tu hysterii s tím, kde je taťka)

Viktor strašně kouše . Už se ho celá rodina bojíme! Kouše převážně z radosti, nebo když je rozdováděný, ale už kousnul Ríšu i za trest za jiné příkoří. Zakřičet nepomůže, rozbrečí se, ale za chvilku už hryže zase! Plácnout není jak, výjimečně jsem děti plácnula po ručičce, když prováděla něco zakázaného, ale u kousnutí plácat ruku podle mě nemá smysl a fackovat ho nehodlám. Poslední tři noci po nás pravidelně dvě hodiny leze kolem třetí ráno a chce si hrát, děláme, že spíme, Ríša spí opravdu, ale on nás prostě hryže! Jak kočka, do palce u nohy, do ucha, co zkrátka leze z peřin .

Blbý je, že Ríša to neumí poznat, že přijde hryznutí, takže trpí nejvíc. Na mě teda zuby útočí nejčastěji, ale poznám to a předejdu tomu, většinou. Ale Ríšu už kousnul párkrát do krve! 

Co s tím? Zažili jste to taky někdo? Kdy to přejde? Řekněte, že brzo