Karja ja taky koupila (krome vystrihovanek, omalovanek a sesitu pro predskolaky) i DVĚ knihy pro sebe. Ale jedna jsou kresleny vtipy, tak to se asi nepocita, ale dost me nakoply:)
Vše o těhotenství a dětech
02. února 2017 08:39
Karja Ok, přemýšlela jsem o tom a varuju, bude to hodně dlouhé 
....Poznámka předem: myslím to obecně, na procházky s váma nechodím, tak nevím, jak přesně reaguješ ty nebo holčička 
Důležité je nenaskočit na ten vztek a nezačít bojovat, nebýt proti ní, ale s ní. To se snadno řekne, že jo, zvlášť když jsi pod tlakem taky (potřebuješ už jít domů, máš pocit, že tě sleduje celá vesnice, máš tam ještě někde tu druhou atd.), tak si myslím, že je to fajn trénovat v nějakých míň vyhrocených situacích, postupně se to člověk naučí. Vlastně se to postupně naučí i druhá strana - že maminka mě chápe a chce mi fakt pomoct, a tím se taky ten řev rovnou zkrátí a jeho frekvence se sníží.
To by k tomu vlastně mohlo stačit, ale chtěla bych být víc konkrétní a názornější, tak zpátky k tomu, co podle mě dělat v tu chvíli. Nejvíc pomáhá, se aspoň na pár vteřin zastavit, za prvé člověk díky tomu nevypálí nějaký automatismus typu "co je zase?!", ani to nezačne zlehčovat ("ale prosím tě, vždyť se ti nic neděje!") - to oboje tě postaví na druhou stranu barikády ("máma mi vůbec nerozumí!"). A za druhé si můžeš začít všímat, co s ní je, jaký má ke své reakci důvod (a ona nějaký má, nevěřím, že chce jen tak mamince zatápět). Mně na začátku pomáhalo si třeba stisknout palec v dlani a tím zastavit vlastní narůstající vztek. Obecně je dobré nejdřív chvíli mlčet a jen pozorovat, třeba si k ní přidřepnout a koukat jí přímo do tváře (to taky podle mě pomáhá tomu porozumění, když se nad ní člověk netyčí jako obr). Pokud to nejde, protože je ta situace nebezpečná, tak je potřeba to zabezpečit, ale furt u toho popisovat, co dělám a proč (příklad: nesu ji bokem na trávu a říkám "vidím, že máš vztek. Ale tady uprostřed silnice tě nechat ležet nemůžu. Nechci, aby nás něco zajelo"). To pochopení ale nemůže být hrané, není to strategie, jak ji sice laskavě ale přece přinutit poslechnout a uklidnit se. Už jen tohle, že je člověk opravdu s ní, často pomůže. Opravdu.
Když zjistím, co se děje (pokud možno bez vlastních domněnek, spíš se kdyžtak pak doptávat postupně a nehádat - když se člověk netrefí, spíš to zhorší) a vyjádřím jí to pochopení i slovně (btw. to, že člověk chápe její vztek, ještě nemusí znamenat, že s tím souhlasí - pokud mi to pochopení nejde, představím si, že se stalo něco děsného mně, nejlíp mi funguje "šéf mi právě zrušil dovolenou!
"), tak už můžem spolu začít hledat řešení.
Řešení je nejlepší nechat co nejvíc na ni. Samozřejmě, když navrhne něco, co nechci nebo nemůžu udělat, hledáme dál. Když na mou výzvu nenavrhne ani po pauze nic, teprv něco nadhodím já a sleduju její reakci. Ale to už se mi takhle obecně těžko popisuje, tak nakonec jen pro ilustaci krátký příběh, co se stalo nám - řev nebyl teda kvůli vzteku, ale nepohoda to byla taky a stalo se to dneska, tak to mám ještě v paměti . Jely jsme už z procházky domů, jak jsem spěchala, nedávala jsem moc pozor a přehlídla jsem kořen. Kočárek prudce zastavil a dcera (teď je jí přesně rok a 10 měsíců) se asi bouchla o pití do pusinky, ale neviděla jsem to přes střížku. Každopádně začala brečet, já si dřepla ke kočárku a potom, co jsem jí vyjádřila pochopení a omluvila se, jsem se zeptala, co by jí pomohlo, jestli chce třeba vytáhnout z kočárku a pochovat? A ona brečela dál skoro víc než před tím a jen mezi tím řevem vyrazila "tlačit! domu!" a ukazovala dozadu na madlo, tak jsme teda jely dál a ona hned brečet přestala (a tak jsem se zase už po několikáté přesvědčila, že dělám často chybu, že jí nějaké řešení podsouvám, místo abych se jen zeptala, co by pomohlo a počkala, co by navrhla...). Taky je možné, že se vůbec nebouchla, jen se lekla, jak jsme prudce zastavily...
Samozřejmě je lepší takovým emočně silným situacím předcházet, ale to jde těžko, když najednou vadí třeba i jen židle u linky otočená jinak, než si představovala (to bylo taky dneska), ale to je řev tak na 2 sekundy, když vím, co s tím... Člověk holt nevychytá všechno. Pak do toho ještě ten hlad, nebo únava, že jo. Ale i to jde podle mě do určité míry s pochopením vyřešit i u takových mrňavek tak, že z toho není řev na půl hodiny, i když odpočinek nebo jídlo není teď hned k dispozici. Ale je fakt, že takovéty velké věci, na kterých se jde předem domluvit, jako odchody ze hřiště domů, nám jdou už dobře (ťuk ťuk), k oboustranné spokojenosti, myslím.
Karja no pozri, mne dnes ani ne výchova nepomohla. Už sme boli vonku asi dve hodiny, boli sme v pieskovisku, keď si Alica vyzula topánky a začala behať po pieskovisku len v ponožkách. Nepomohlo žiadne vysvetľovanie, prečo ešte nie je vhodný čas na chodenie bez topánok. Len predo mnou so smiechom utekala. Lietala tam ako blázon v ponožkách asi polhodinu a nepomáhalo nič. Ona teda neplakala ani sa nevztekala, ale obuť ani za nič. Nakoniec som usúdila, že kašlem na to, keď chce chodiť v ponožkách, nech ide, snáď ju to nezabije a išla v ponožkách až domov. Mame to teda z toho pieskoviska asi 80 metrov.
Takze niekedy ani absolvovanie kurzu nepomôže
711990 tak kdyžtak tu mám žlutý 26 jako nový!
Mohučanka ted ma 23, takze...za 3 roky?
23? Ja zisťujem, že ti moji majú fakt malé nohy. Starší, za tri dni už štvorročný by podľa tabuľky mal mať 25 (s centimetrovou rezervou)
A najlepšie na to hnevanie je milosrdne zabudnutie. Viem, že to bol boj, ale už si skoro nič nepamätám. A myslím, že synova hlavná požiadavka, nad všetky, bola a ešte stále skoro stále je, aby bol pri mne/so mnou. Čo je často nemožné. Povedala by som, že až teraz, v tých 4 a trištvrte je ochotný sa odo mňa občas dobrovoľne vzdialiť.
711990 ukáž tenisky, prosím.
711990 asi som nepozorna, čakala som žlté tak hádam zmäknú, ja kupujem len kožené.
Anema tys tady teď krásně popsala to, s čím já mám s nevýchovou problém. Hned od začátku se předpokládá, že jakmile projevím pochopení, účast, jsem tam s tím dítětem, tak ono začne spolupracovat - když zjistím co se děje, můžeme začít spolu hledat řešení.
Jakože já tohle všechno vím, jenže se vždycky zaseknu buď už bodu že nedokážu zjsitit co se děje, nebo nedokážu najít řešení které je akceptovatelné pro nás obě.
711990 jestli má teď 23, tak 26 může mít klidně v zimě:) Starší to tak zatím měl, za rok o tři čísla.
711990 loni měl jarní i sandále stejné číslo, ale podzimní jsem kupovala větší snad o dvě čísla
ono to má každá značka jinak, ale jarní mu nikdy nevydrží i na celý podzim.
Sairon Já vim, zní to dost nepravděpodobně, že se to fakt tak může dít, co? Ale tohle je za prvé dost obecný popis a za druhé děti, když je člověk fakt autenticky ke spolupráci pozve a je ochotný je vyslechnout, spolupracují víc, než si dospělí dokážou představit. Pořád mi přijdou takové duše otevřené, které taky stojí o to, aby to bylo bez konfliktu. Možná, když mají zkušenost, že rodiče stejně vlastně neposlouchají, tak to chvíli trvá, ale opravdu to funguje. Hned dokonalé to teda není, je to proces, který si musí oba osahat a vyzkoušet.
Akorát teda vymýšlí občas dost nečekaná řešení a není to tak, že hned na první žádost vysypou tři komplet návrhy
Reakce na Sairon:
Anema tys tady teď krásně popsala to, s čím já mám s nevýchovou problém. Hned od začátku se předpokládá, že jakmile projevím pochopení, účast, jsem tam s tím dítětem, tak ono začne spolupracovat - když zjistím co se děje, můžeme začít spolu hledat řešení.
Jakože já tohle všechno vím, jenže se vždycky zaseknu buď už bodu že nedokážu zjsitit co se děje, nebo nedokážu najít řešení které je akceptovatelné pro nás obě.
mně to teda taky přijde vcelku utopický, já si teda nic nestudovala, protože po narození mýho satana to ještě nebylo k dispozici, ale nějak jsem k tomu dospěla sama - takže vím, že ano, funguje to, ale jen ta první část. a samozřejmě ne pokaždé. klidně věřím, že s bezproblémovým dítětem to funguje celé sakumprdum, jak říkáš, že "začne spolupracovat". jediný co ti můžu najisto slíbit, že pokud dokážeš přijmout tu první část = projevím pochopení, účast, jsem tam s tím dítětem
tak to fungovat bude, určitě se to třeba o půlku zlepší a tím pádem to nebude lepší o půlku, ale budeš mít mnohem víc síly zvládat ten menší počet scén. ale zásadní je to, co píše Anema - to pochopení ale nemůže být hrané, není to strategie, jak ji sice laskavě ale přece přinutit poslechnout a uklidnit se
711990 podrážka změkne. Jinak barvu chválím, rozhodně praktičtější než žlutá. Ale je to oblíbená barva a byly ve slevě, dcera byla v sedmém nebi, že má žlutý tenisky. Ty 26 měla ve 3 a půl, to máš hned...
Sairon Já mám pocit, že někdy je prostě řešení projevit pochopení a nechat dítě vykřičet. Já bych si koneckonců taky někdy s chutí zařvala, akorát už mám holt víc pochopení pro okolí a nechci ho svojí frustrací obtěžovat :o)
Sairon Jo a asi uvidíš sama, že ty dohody, byť jsou z toho všeho nejznámější, jsou jen jeden střípek celé Nevýchovy. Pro mě osobně vlastně až taková nástavba, nejdřív jsem musela pochopit různé další principy, než mi ty dohody vůbec začly jít. Namátkově třeba, že každý je zodpovědný za své emoce (=to, že tu na veřejnosti vyvádí, není moje ostuda, to mi hodně uvolnilo ruce k hledání řešení), nebo jak si najít svoje opravdové hranice, jak je důležité, nenechat si po nich šlapat a na ostatní "blbosti" se vykašlat, to pomáhá k psychické pohodě a trpělivosti.
