Ještě se se zpožděním přidám k diskuzi o hrozných porodech a horku :) Já, vždycky úplně zdravá a s naprosto bezproblémovým těhotenstvím, jsem rodila v rakouské fakultní nemocnici. Odnesla jsem si teda hrozné zážitky. Voda mi praskla v neděli v noci za těch nejhorších veder v červnu (v ten den 36 stupňů). Uložili mě na pokoj pro 6 pacientek bez klimatizace, v noci tam bylo 32, přes den 35 stupňů. Porod se nerozjížděl, tak jsem mezi pondělním a úterním obědem dostala TŘI čípky na vyvolání porodu. V úterý kolem poledne šílené kontrakce co 2-3 minuty, hrozná bolest, do té doby mě stále ještě neviděl doktor. Chování sester mi přišlo asi tak, co si představuju, když se řekne "socialistická okresní nemocnice v 70. letech", naprostý nezájem, ve stylu "Co ta kráva nadělá". Já jsem si zatím chtěla rozbít hlavu o stěnu, jen ať ta bolest přejde.
Pak naštěstí směl přijít manžel a konečně mi vyprosil něco proti bolesti (na moje prosby sestry nereagovaly). Postupně jsem se otevírala, pak ale sestry říkaly, že malý nepostupuje dolů. Ve středu kolem oběda poprvé přišla doktorka a ihned zavelela, že nouzový císař. Manželovi zakázali jít se mnou, protože mu vypršel test. A to, že byl celou dobu se mnou na porodním sále, akorát to překročilo 24 hodin, to se nepočítalo. Císař na první pohled v pohodě. Jenže druhý den šílené bolesti v břiše, k nevydržení. Sestry opět "tvl, neskuč a vstávej, každá to zvládne", pak mi ještě tlačily na břicho, ať se mi svine děloha. Naštěstí se ta bolest pod žebry nelíbila jedné doktorce, tak mě poslala na CT a začaly se dít věci. Během pěti minut 10 doktorů kolem mě... a reoperace, protože prasklá děložní arterie... Manžel po operaci přišel a doktor mu říkal: no, ztráta krve 3,5 l, málem nám zůstala na stole, SNAD! se nám povedlo zachránit dělohu. Ze mě 10 hadiček, dren, cévka, kyslík, dodatečné transfuze. Po pár dnech k tomu zápal plic a horečky kolem 39.
Po operaci celou dobu na pokoji s dvěma dalšíma, bez klimy, teplota vevnitř dva týdny neklesla pod 32 stupňů. 90% sester milých, ale 10% fakt strašných, s dost urážejícím chováním. No a režim klasika, od 6 vytírání, pak co 10 minut něco (měření teploty, tlaku, kyslíku, infuze, jídlo, přinesení dítěte na kojení, fyzioterapeut, vyšetření...). V noci se nedalo vyspat, protože miminka na střídačku plakala, od 6 do 14 jsem byla úplně vyšťavená z toho programu, pak byly návštěvy a v 17, když přijížděla večeře, jsem byla zralá na omdlení. Fakt jsem tohle od rakouské fakultky nečekala. Tři týdny jsem byla úplně mimo provoz, ještě doma jsem pomalu nedokázala sama vstát z postele, natož si třeba obléct spodní prádlo nebo zvedat dítě. Naštěstí se o mě i miminko krásně postaral muž.
Ufff, klepu na dveře, že jsem to přežila a že už je snad to nejhorší za mnou. Už jsme dokonce zvládli i návštěvu u babičky. A tady moji tři miláčci ;-) Vinny doma teda do postele nesmí, ale babička ho rozmazluje jako další vnouče :D

