eless to budem ja (ale nie som si istá prívalom energie)  , moji klienti boli všetci oboznámení s tým, že som tehotná, každému jednému som to po novom roku prízvukovala s tým, že od konca júla proste nerobím...no, dopadnem ako známa, ktorú otravoval klient v nemocnici na telefóne pár hodín po cisárskom

Candance Taky jsem si četla, když jsem nebyla k smrti unavená. 40 minut jen tak zírat, to se nedalo. A taky jsem děcko párkrát odpojila, abych si mohla dojít pro čtečku 

Candance tak to si neviem predstaviť, že by mi svokra povedala, že dlho alebo neustále kojím o.O Inak s tým čítaním to mám v pláne aj ja, alebo pozerať seriály v telke, prípadne sa pri kojení najesť (dá sa to?).

DrowRanger Najíst v pohodě, seriály tak od dvou měsíců už u nás nešly, syn měl tendenci otáčet hlavu za obrazovkou (samozřejmě s bradavkou v hubě ).

Pinot Noir ok, píšem si - sluchátka, či ho zaujímal obraz?

DrowRanger Šel po zvuku, sluchátka by šla. Teď jsem si vzpomněla s tím jídlem, jak byl kolikrát posypaný drobky, když jsem nad ním při kojení jedla 

Pinot Noir Však telka, ne? Nebo nehrozí ? Se těším na spousty seriálů a kriminálek v TV 

Mimochodem, vím, že je to blbé srovnání, ale já si to tak nějak v duchu celé zařazuju do stejné kapitoly, jako nástup do práce na plný úvazek. Z lážo plážo studentského života jsem v posledním ročníku VŠ nastoupila do práce na full time a to pěkně na píchačky, 42,5 hodiny týdně, žádný flákání. Každý den jsem chodila odpoledne domů úplně vyřízená a myslela jsem, že zemřu  Neustále jsem akorát přemýšlela nad tím, jak takhle může někdo žít a jak proboha tohle vydržím dalších 40 nebo kolik let, to se přeci nedá! Spala jsem snad 12 hodin denně a stejně jsem byla totálně vyřízená, nestáíhala jsem jediné kafe, hospodu, koníčky, nic. (Btw představa ideálně čtyřleté mateřské byla pro mě v té době jediný světlý bod v celém životě dospělého člověka ) Za pár týdnů se to samozřejmě srovnalo a za půl roku jsem se tomu jenom smála. Dneska je pro mě představa byť i jen prodlouženého víkendu doma úplná noční můra. Vůbec nevím, co bych bez práce dělala, je to pro mě naprosto přirozená součást života a vůbec to neberu jako trápení. Tak nějak rpostě doufám, že s dítětem to bude to samé 

MP Meri To nastavení očekávání je důležité. Já jsem si to představovala naprosto hladce. Například si vzpomínám, že jsem před odchodem na MD řešila předplatné HN, které jsem si předtím brala v práci..  No s nespacím miminem jsem na čtení novin samozřejmě neměla vůbec čas ani pomyšlení   

Ale taky si s odstupem říkám, že jsem mohla být víc v pohodě. Měla jsem zdravé dítě, které jen méně spalo... A ta nejnáročnější doba trvala jen pár měsíců.

Tulipe ono zpětně to vypadá jako pohoda, protože a) tehdy je asi hodně způsobeno vzedmutím hormonů (vůbec si neumím představit, že bych pracovala s novorozencem, nic jiného než děcko mě prostě v tu chvíli nezajímalo, práce i dalších 99 % okolních věcí mi byly uplně ukradený) b) když dítě pláče, a jako že pláče i to "hodný", člověk prostě neví... teď už teda ví, že to prostě byla nějaká blbost, nedůležitá, jen taková nepohoda.. ale v tu chvíli to prostě může být něco vážného a není možnost, jak na to přijít. takže stres zbytečně, jelikož to dopadlo dobře, tak to byla ta blbost... tehdy jsem to ale nemohla vědět. ani při druhém, a předpokládám ani při žádném dalším

ono stačilo aby dvoutýdenní děcko chytlo rýmu - nemohlo spát, nemohlo jíst, a bylo zle. přitom taková kravina

MP Meri ach, na nástup do práce si pamätám! okrem 10 hodinovej prac. doby, cestovania 1,5 hodiny denne som ešte musela doma študovať veci, ktoré nás nenaučili v škole. Zvládla som akurát s vypätím síl sa po príchode z práce ísť prejsť 4km so psom, najesť a zaspávala som o 21.00. Tiež som myslela, že celkom určite toto nedám a rozmýšľala, ako prísť k peniazom iným spôsobom . Po cca 3 mesiacoch sa to zrovnalo a začala som žiť ako predtým, vrátane športu a soc. kontaktu. Hm, celkom si mi pomohla s tými predstavami, ako sa asi človek môže po pôrode cítiť, doteraz keď som sa na to chcela v duchu zamerať, tak som mala pred očami len tmu a veľkú neznámu.

viktorka_od splavu Jo, to je přesné. A s nástupem do práce bych to moc nesrovnávala, i z té nejhorší práce jde člověk domů a může spát. Odejít od novorozence se nedá.

Dievčatá, keď už nič iné, pomáhate mi. Odked som na mladšom našla prvú puberťácku vyrážku, trpím ľahkou melanchóliou, že už nemám žiadne bábo doma a pri pohľade na každé áchám....

A veta "počkaj na vnúčence" nepomáha, lebo vzhľadom na to, že staršia má 15, tak pevne dúfam, že to ešte chvíľku potrvá....

Takto si spomínam na to peklíčko a hneď je lepšie...

Pinot Noir viktorka_od splavu vždy keď sa nad niečím poteším, tak ma tu niektorá stiahnete na zem. Možno by som sa s malým mala dohodnúť, nech v tom bruhu ostane, že to bude jednoduchšie pre všetkých zúčastnených .

Pinot Noir Nejde ani tak o srovnání náročnosti, jako spíš o tu kompletní změnu životního stylu + s tím spojené myšlenky, že tohle teda JÁ rozhodně nezvládnu a několikatýdenní pocit, že ze života se stalo jedno velké utrpení ... A o to, že nakonec to prostě přejde 

DrowRanger "jak přijít k penězům jiným způsobem" - ježiš, no to je úplně přesný  Jsem vymýšlela horem dolem, jak začnu shánět nějakého solventního partnera, jestli bych neměla začít sázet nebo alespoň proboha podnikat sama na sebe, protože takovouhle otročinu přeci nemůžou myslet vážně, to přece není život ... nejvíc mě zabíjelo to vstávání, do toho jsem ještě chodila do školy, pak státnice, diplomka ... Ale přežila jsem to, nějak prostě den po dni.

A stejně tak mám v plánu přežít i těhotenství, porod a dítě. Prostě den po dni, týden po týdnu, vyrovnávat se s aktuální překážkou tak, jak to přijde  Když si to člověk představí jako celek, tak je to až neuvěřitelně děsivý. Ale krůček po krůčku to dáme 

viktorka_od splavu co dvoutydenni - mladsi dostala rymu  a kasel od te starsi 3.den po navratu z porodnice. To bylo peklo, fakt jsem se bala, ze se zadusi.

MP Meri Jasně, že to dáte!  Zvládli to všichni, mnozí opakovaně, tak co 

MP Meri ten záver bol krásny, minimálne sa tu môžeme chodiť navzájom utešovať ( prípadne sledovť spoločné vzostupy a pády ).

Pinot Noir k tomu opakovaniu... počas tehotenstva som sa zaprisahávala, že druhé dieťa nikdy, teraz som sa pristihla pri tom, ako mužovi hovorím, že o dáke 3 roky by sme mohli zvážiť druhé (on mi na to odvetil, že uvidíme, ako vôbec zvládneme to prvé...).

P

A stejně tak mám v plánu přežít i těhotenství, porod a dítě. Prostě den po dni, týden po týdnu, vyrovnávat se s aktuální překážkou tak, jak to přijde  Když si to člověk představí jako celek, tak je to až neuvěřitelně děsivý. Ale krůček po krůčku to dáme 

​No a přesně takhle to bude, jen mě nikdy nenapadlo to tak nazvat.

Ja uz si na ten prvy rok ani nechcem spominat, o stvrtej rano pri nekonecnom kojeni som pozerala 'Male kralovne krasy'. 

Syn bol rychlo vnimavy na okolie, takze ani tu telku ci jedenie pri kojeni mi dlho nedoprial. A to som mala obrovsku pomoc od mojich rodicov, partner robi tyzdnovky, ale vacsinou je prec 10 dni.

Vcera sme oslavili dva roky, stale neprespi noc, malo je, ale krasne rozprava, je skoro stale usmiaty, strasne rad si cita, kresli, miluje ovocie a je absolutne skvely 

Pinot Noir Však telka, ne? Nebo nehrozí ? Se těším na spousty seriálů a kriminálek v TV 

Mimochodem, vím, že je to blbé srovnání, ale já si to tak nějak v duchu celé zařazuju do stejné kapitoly, jako nástup do práce na plný úvazek. Z lážo plážo studentského života jsem v posledním ročníku VŠ nastoupila do práce na full time a to pěkně na píchačky, 42,5 hodiny týdně, žádný flákání. Každý den jsem chodila odpoledne domů úplně vyřízená a myslela jsem, že zemřu  Neustále jsem akorát přemýšlela nad tím, jak takhle může někdo žít a jak proboha tohle vydržím dalších 40 nebo kolik let, to se přeci nedá! Spala jsem snad 12 hodin denně a stejně jsem byla totálně vyřízená, nestáíhala jsem jediné kafe, hospodu, koníčky, nic. (Btw představa ideálně čtyřleté mateřské byla pro mě v té době jediný světlý bod v celém životě dospělého člověka ) Za pár týdnů se to samozřejmě srovnalo a za půl roku jsem se tomu jenom smála. Dneska je pro mě představa byť i jen prodlouženého víkendu doma úplná noční můra. Vůbec nevím, co bych bez práce dělala, je to pro mě naprosto přirozená součást života a vůbec to neberu jako trápení. Tak nějak rpostě doufám, že s dítětem to bude to samé 

​no ale jako srovnání je to dost přesné, náhodou... zejména ten závěr. jako jo, mít děti je náročné a až teď po mnoha letech mám vlastně volný čas se kterým skoro nevím co si počít... ale vlastně kdybych ty děti neměla, vůbec nevím, co bych celou tu dobu dělala? věnovala se celé ty roky jen sama sobě? to je skoro děsivá představa.. já jsem sice líná a asociální a ráda jsem zalezlá doma a čtu si - jenže nemít děti, tak bych celý svůj dospělý život asi ani nic jinýho nedělala a to bych tu asi byla úplně zbytečně.