Mně nejvíc pila krev otázka, kterou tchýně kladla při každém setkání. Bydlí jen přes ulici, takže to bylo prakticky denně - jestli už chodí na nočník
Až do minulého týdne. To si přečetla článek o tom, jak k tomu má dítě dozrát, o indiánské metodě a o následcích, které může předčasné nucení na nočník mít, a je klid!
Najednou je strašně chytrá a hýří uvědomělými řečmi o tom, jak má vnouček ještě čas.
Nepřestala mě ovšem štvát tím, že se na něco synka ptá, ale čeká odpověď ode mě. Nebo vlastně nevím, co čeká. Ale od malinka se ptá nemluvícího dítěte, jak dlouho spal, co papal, jestli byl na procházce. Zpočátku jsem odpovídala, ale pak jsem začala dělat, že neslyším. Proč se doprčic nezeptá mě?!