Karja tak já jsem jim odjakživa kupovala některé hračky společně. Nebo jsem miminku koupila něco, s čím si chtěla hrát starší, takže ta měla motivaci půjčovat zas svoje veci. 

Kokoska Jo no zbývají nám takové kosmetické věci, jenže ty mi přijdou nejhorší, že na to si už nikoho nedomluvíš a třeba můj tatka na ty kosmetické věci není, že to prostě nevidí a tchána by to taky obtěžovalo, že to není moc odborná práce. Ale pokud budou holky chodit do školky tak to snad nějak doplácám i já trochu, pod dozorem. Ale je to takový, jak kterej den no, takže se nedá ani moc domlouvat dopředu s čím kdy může pomoct. Ale to se nějak doplácá no. Hlavně těžko říct, jak se to potáhne dlouho ta zdravotní komplikace

Zina jenže jako rodič nejseš schopná to úplně rozklíčovat, takže vždycky někdo bude mít pocit nespravedlnosti. Naši zasahovali, ale ničemu to nepomohlo. Nejlepší je podle mě naučit je ty spory řešit, o což se teda zatím bez výsledku snažím

Kokoska my nejsme žádné kámošky, ale jsme rodina, takže víme, že se na sebe můžeme spolehnout, když půjde do tuhého. Což, mám dojem, funguje i u vás.

Karja naši sdílí skoro všechno, oni nejsou moc majetnický. Ani neměli takové to období Moje, moje.

Osobně kričím jen výjimečně, hlavně když potřebuji decibely, aby mě bylo slyšet. U nás je od toho muž. Akorát, když fakt potřebuji, aby se něco stalo, stejně tam musím jít já, protože jeho mají dost na salámu i s tím řevem. 

Ale on je zároveň dost nedůsledný, ve smyslu, že jednou něco projde, podruhé je vyprudi. Já mám pár věcí, přes které nejede vlak a na těch trvám. Zbytek moc neřeším. 

dzizisketa jseš odvážná!

continuity Já si to pamatuju tak kolem 8 a 10, aspoň co se těch známek týká, což je myslím ještě dost před pubertou, nebo to tak aspoň bylo v 80. letech. 

Potrefenáhusa Jako nemusíš to přečíst správně, poto jsme psala, že si nemyslím, že by měli rodiče zasahovat do všeho, ale měli by mít povědomí, jak ty situace obyvkle začínají třeba a jestli to jedno dítě neválcuje druhý. U nás to nakonec vyústilo až do navštěvování dětskýho psychiatra, protože ségra si zvykla, že si všechno vyjedná silou a agresí, což v těch osmdesátkách bylo už samo o soě něco :-D. A možná (a opravdu myslím možná, protože to fakt nevím) by to tak daleko nedošlo, kdyby naši nejeli na tu kolektivní vinu.

Zina Moje bývalá kolegyně si pamatuje všechny křivdy ze společných hádek se ségrou, která byla o pět let mladší a jejich matka (samoživitelka) to řešila vždy ve prospěch té mladší ségry. Kolegyně je 60+ ona je teda dodnes přesvědčená, že její sestra byla ta oblíbenější a nestýká se ani s jednou.  Tohle je podle mého nejhorší co dělají rodiče dětem, víc jak občasné plácnutí na zadek.

Kan jojo, já si taky pamatuju ty křivdy, když ona mě provokovala, já nevydržela a praštila jí a dostala jsem já. Zároveň teda vím, že to fakt není jednoduché být jako rodič spravedlivý. Pamatuju si teda i ty pocity, když jsem dostala na zadek, poučení to teda nebylo

Kan Tohle naštěstí nemám, nás měli naši rádi stejně (moc). A nějaký křivdy  si pamatuju (ty známky třeba) a se ségrou máme hodně dobrej vztah, i když to byla tvrdá dřina a trvalo nám to od tý puberty přes dvacet let dalších se tam dostat. Jen jsem reagovala na to nereagování, že obecně to platí, ale zároveň byl člověk měl být v obraze.

Horší než cokoliv je trestat děti mlčením. My jsme se sestrou byly vzorné tiché holčičky a přesto když se tatínkovi něco nelíbilo, dokázal s námi nemluvit i několik dní. Na všechny se smál a na provinilé děcko nepromluvil. To provinění bylo třeba nesouhlas s jeho názorem nebo někde nechaný nějaký nepořádek. Bylo to strašné, strašné i když jako malé dítě jsem to brala za normální, neměla jsem srovnání. Teď zpětně vidím, jak mě toto strašně ovlivnilo a bojuju s tím vlastně dodnes. 

Mrs.RobinsonJo to je podle mě hrozný! I pro dospělého, natož pro děti. Já se jim vždycky snažím říct, proč jsem naštvaná a co se jako všechno stalo. Prostě aby měly jasno. 

Karja No, já taky vždycky vysvětluju jak o život, ale poslední dobou z toho mám čím dál větší pocit marnosti :o(

DruI Nejhorší je, když toho nasbírají víc, to pak ani nemají možnost pobrat.

Evaeva Já si žádný křivdy nepamatuji, mám teda staršího sourozence opačného pohlaví. Ale jako dítě bych spíš pochopila občas na zadek, než to, že mě máma nemá ráda, nebo míň jak ségru. I když pamatovat si nějakou nespravedlivost přes půl století je nad moje chápání. 

DruI

Mrs.Robinson jo, takové různé citové vydírání, to je hodně špatné 

Kan tak to, že si to pamatuju, to jak jsem se tehdy cítila a podobně, neznamená, že to nějak prožívám, někomu vyčítám (byť jen pro sebe) nebo tak něco. Rodiče dělali, co mohli, není to jednoduché. Ale to, že si to pamatuju, mi pomáhá některé věci nedělat.

Kan Hele já si taky pamatuju různé nespravedlnosti z dětství. Ale tak není to tak, že bych si hýčkala křivdičky, ale prostě si zpětně uvědomuju čím a jak mě formovaly. Normální vzpomínky, no.