žluťásek 
Chudáček.
U nás jsem ovšem chudák teď já - po dvou dávkách ATB tu mám "zdravé" dítě s nevyčerpatelnou zásobou myšlenek, které nutně musí sdělovat světu, k tomu dítě, které nepřetržitě něco počítá, oba chtějí, abych na ně neustále reagovala, nejlíp na oba najednou, do toho chce ten malý pořád ven "busem 185, nebo 202, nebo 201, nebo 375, nebo 159, nebo 140" (takhle to fakt pořád opakuje), protože takový je náš obvyklý dopolední program, a do toho se zhruba osmkrát za hodinu o něco poperou a je tu řev. 
Já nemám prostor pro vlastní myšlenky, nemůžu ani půl minuty nečinně čumět do kafe, ani blbej nákup na Rohlíku dokončit.
A k tomu mě něco kouslo do chodidla a do kotníku, na různých nohách, a muselo to být něco strašnýho, protože mám pocit, že mi ty nohy budou muset amputovat, kotník dvojnásobnej, na chodidlo nemůžu došlápnout. 
Konec stěžovacího okénka.