Tabea já jsem to viděla jen jednou, takovej fakt úplně ukrutnej hysterak, kdy to dite bylo úplně bez sebe, leželo na zemi, řvalo a točilo se s kopanim dokola, matka to teda vydržela docela dlouho, než ho vyvlekla z hřiště a zmlatila, kupodivu to nepomohlo, že

(Naše řve tak normalne, i když vidím, ze vnímání okolí je omezeny a už si parkrat lehla taky, tak tyhle nekonečný bezbrehy amoky neznám)

Potrefenáhusamě se to stávalo o oběma dětma. Zmlatit fakt ne, ale odvléct často pomohlo, pokud jsem toho byla fyzicky schopna, protože ten spouštěč byl často v okolí. takto mi jedinou dítě vyvádělo na lavičce před lékárnou, kde viděla lízátka z hroznového cukru. Jenže odnést nešla, protože jsem měla sebou kočár s miminkem a odrazedlo. 

Pokaždé, kdyz už to vypadalo, že budeme moct odejít, někdo otevřel dveře a jelo to nanovo. 

continuity jo, ty chvíle se dvěma detma jsou někdy fakt horky...Jako naše má taky občas ty nekonečný revy, ale není úplně mimo, i odpovídá, dá se politovat, obejmout, odnest, ale tohle bylo moc strasny na tom hřišti. 
taky jsem jednou zažila někoho s pretazenym malým ječícím ditetem na hřišti, kdy uz bylo špatně úplně všechno a ten rodič vysvětloval a vysvětloval a furt na tom hřišti byli, místo aby ho sbalil a konečně vypadli...ale zvenku se to hodnotí snaz

Lukáško má v sebe to malomeštiacke "čo by na to povedali ľudia ", neviem teda po kom, on si tie hysteraky a zurivosti necháva na bezpečné domáce prostredie s vynervovanou matkou. Od malička,  možno od 1,5 roka.

Potrefenáhusa dnes som po príchode do školy  vo vrecku kabáta našla hrsť kameňov od soboty, ktoré nutne z ihriska potreboval.

Tuhle jsem potkala matku s chlapeckem asi dvouletym, chtela, aby si kkuk sedl do kocarku a nastala scena. Nejdriv jen řval, pak se snazil zdrhnout do silnice, nastesti zakopnul a upadl. A jak tak lezel a asi citil tu bezmoc, zacal mlatit hlavou do chodniku, ale fakt strasne. Ja uz jsem je pak presla, nevim, jak to dopadlo, ale bylo mi ty maminky dost lito.

letfenixaTak ty kamínky,to je taková neškodná sbírka, nosili jsme z procházek i ulity, kolikrát syn řekl, je prázdná a prdlajs, šnek si to slinil za chvilku z kapsy ven. Včera jsem vytáhla podzimní parku a našla tři kaštany od manžela ♪♫ 

Karja Evaeva Syn je klidne hodne dite, ale je tvrdohlavy a obcas ma cholericky zachvat. Ucitelky se ptaly, jestli to nema nekdo v rodine. Ano, vsichni z jedne vetve rodiny, ktera se tahne hodne daleko. Ono to rychle odezni, ale ten zachvat nebo zasek (nekdy nerve) se neda prerusit. A bohuzel z toho asi nevyroste, tatovi je skoro 70 a jsou kluci jak pres kopirak. Radsi jdu nakupovat teda se synem. Letos s nama chce jet na hory i tata a uz ted se desim, budu hlidat dva vzteklouny, co musi byt vzdycky po jejich. 

Potrefenáhusa pro mě je stokrát horší to kňourání. Dokonce mi ani tolik nevadí, když na mně lidi zírají. Ale vadí mi příbuzenstvo, u šestiletého dítěte to nezvládá nikdo z nich. Ještě když k tomu začne něco křičet.

Jos syn to ve školce nedělá. Jen s rodiči, případně s babičkami. Jak z příručky, jen, když se cítí v bezpečí. 

Potrefenáhusa tak to syn je skoro bez sebe a už ho ani nepřeperu. Ale třeba v obchodě to nedělá, venku v parku nebo na hřišti klidně. Nejlepší je prostě počkat, nic jiného nezabírá, žádné mluvení, obejmout, to vůbec ani nelze. Akorát hlídám nějaké hranice, aby nikomu neubližoval, neházel věcmi a tak. A úplně nejhorší je, když nám chce někdo pomoct, to ho seřve, klidně i cizí lidi

Takže syn se vrátil z odběrů, nemohli mu najít žílu a když se vrátili, tak volali, že mu měli udělat ještě crp, že si nevšimli To je na zabití, fakt.

Jos Ty jo, teda záchvaty od vlastních dětí neznám, ale syn měl občas takové záseky....ne často, ale když, tak to stálo za to. Učitelka ze školky k tomu vtipně poznamenala, že je to jak tuhnoucí beton!  Jednou mi ho vracela v tričku naruby se slovy...já se snažila, ale znáte ho, když se rozhodne, je jak tuhnoucí beton. A docela to trefila, ale on nedělal žádné scény, prostě si mlčky trval na svém, ani se nevztekal, prostě beton. 

Kan Prosím tě, já si jednou jako malá nasbírala plné kapsy šneků na závody, které jsme chtěli s bratrncem pořádat dalšího dne....byly to obrovské kapsy, vzhlédla jsem se v Krtkovi a maminka mi ušila podobné.... Do rána ti šneci vylezli a zaslintali celý pokoj, byli všude, cestičky taky....dodnes se divím, že mě matka rovnou neodvezla do děcáku!

Garfie to dělá mladší syn v cizím prostředí, totálně zatuhne.

Tabea já jsem to viděla jen jednou, takovej fakt úplně ukrutnej hysterak, kdy to dite bylo úplně bez sebe, leželo na zemi, řvalo a točilo se s kopanim dokola, matka to teda vydržela docela dlouho, než ho vyvlekla z hřiště a zmlatila, kupodivu to nepomohlo, že

​Jo, takhle nějak to mám v paměti. Ta matka to tenkrát teda psychicky zvládla. Vlastně bych tu scénu ráda viděla znova, jestli to dítě bylo fakt tak starý a jestli by mě to dneska tak šokovalo, jak tenkrát. 

Garfie Syn taky soptil potichu, obejmul se ručičkama a čekal. On se teda štítil válet se zasoplenej po zemi ó hrůzo mohl by mít potom špínu ve vlasech a co pak? Každý má ty projevy jiný.

Tuhle jsem potkala matku s chlapeckem asi dvouletym, chtela, aby si kkuk sedl do kocarku a nastala scena. Nejdriv jen řval, pak se snazil zdrhnout do silnice, nastesti zakopnul a upadl. A jak tak lezel a asi citil tu bezmoc, zacal mlatit hlavou do chodniku, ale fakt strasne. Ja uz jsem je pak presla, nevim, jak to dopadlo, ale bylo mi ty maminky dost lito.

​Ježiš, já si pamatuji, jak jsem šla, myslím, že ta starší řvala jak protržená na celé náměstí, až se lidi otáčeli, do toho řevu řvala něco jako "maminko, nech mě, nechciiii" nějak jsme šly k auto, asi tak, že jsme spíš nešly, rychlostí 1m za minutu. Mladší byla asi v náručí, nebo nějak cupitala taky. Prostě poděs, A proti nám šel chlap a nějak se tak usmíval a házel soucitný pohled, a já uplně tak jako kdyby nic jsem mu řekla "dobrý den". A on se začal uplně smát. 

Garfie tuhnoucí beton je dobrej

naše učitelky tohle vůbec neresi, naše dite má úplně běžně tričko naruby, leginy cedulkou dopředu, ponozku patou na nártu a obráceně bačkůrky 

Tabea jo, mne to taky uvízlo v paměti jako trochu už za hranou beznyho projevu, ale taky jsem měla to svoje dite tenkrát ještě malý, něco málo pod rok