Karja jestli je ten zdroj psychického rozvratu jako u nás, tak trochu pomáhají mantry: "je to jen období" a hlavně: "nakonec přecejen dospějí a půjdou" 
Ale tohle by možná mohlo fungovat i u dospělých? 
... Jednou z nejvýraznějších takových postav byl profesor Pensylvánské univerzity Martin Seligman, který tvrdil, že klíčem k úspěšnému zvládání překážek je schopnost zaujmout k nim správný postoj. Věří, že když to děti naučíme, nebudou tolik propadat zoufalství a s životem se budou vypořádávat snáz. Ve své knize The Optimistic Child (Optimistické dítě) z roku 1996 popisuje koncept tzv. naučeného optimismu, jehož jádrem je předpoklad, že zdrojem negativního pocitu ve většině případů není naše špatná životní zkušenost, ale to, jak si ji vysvětlujeme.
V knize dává rodičům řadu praktických rad, jak děti učit vykládat si situace od neúspěchu ve škole až po konflikt s kamarádem tak, aby z nich nevyšly jako bezmocné a zoufalé, ale naopak plné optimismu. Jednou z nich je zásada tří P (personalizace, pervazivita, permanence), která rodičům radí učit děti, aby svá selhání nikdy neoznačovaly za osobní, všeobjímající a trvalá. Například po nepovedené písemce je možné si říkat, že příčina je v naší hlouposti (personalizace), že celý náš život nestojí za nic (pervazivita) a už to tak bude navždycky (permanence). Anebo je možné se na věc podívat jinak: písemku jsme nezvládli, protože jsme se dost neučili nebo jsme propadli stresu. Ale v jiných oblastech života se nám daří, takže není důvod k panice. Příště to může být rozhodně lepší. Aby však tento optimismus fungoval, musí být spojen s rozhodnutím, co udělat pro řešení problematické situace.