Evaeva Já spala doma, ale sestřenice byla u rodičů taky jen na víkend.

Anna o me se taky starali prarodice, oba uz byli davno v duchodu. Mame vicegeneracni dum, takze to bylo pro vsechny jednoduche. Moji prarodice byli takovi spis moderni kdyz to tak ctu, babca nenosila zadny satek a tak. Taky se az do smrti fintila, i se zlomenym krckem se hlavne starala, abych ji sbalila rtenku a kombine . Kazdy vikend a cele prazdniny jsem travila s nimi na chate. To byla nejlepsi doba Ale babi strasne tlacila na vykon, to jsem tu uz psala. Ucila se se mnou od mala a ani moc nechtela abych se stykala s ostatnimi detmi. Nejradsi by me ucila sama doma podle osnov ze tricatych let. Doted si pamatuju jednu lekci z ucebnice AJ, kde byla kapitola o chlapci sirotkovi, kteremu zemrela matka na zapal plic, jeho otec byl obchodnik s vinem a pak si vzal svoji stenotypistku .

Dedu jsem ale milovala moc, ten byl hodny a strasne pokrokovy v nazorech. Takovy masarykovsky elegan v mych ocich. Jinak u nas to tak bylo asi vzdycky, tatu taky vychovavali spis prarodice, babi si pak osvojila me a ja syna taky ochotne pujcuju. Prijde mi to celkem pritozene, navic jak podotkla jednou mama. My mame vrh jako pandy jedno mlade za vic nez 30 let, tak je to vzdycky velka vec. 

To jsou hezky vzpominky, vsechny. Me asi hodne hlidala prababicka (babicka byla jeste v pracovnim procesu). Milovala jsem vsechny svoje babicky a prababicky, i ty mimoprazsky, co jsem je videla jednou za rok.

Já se vlastně celé dětství cítila trochu ošizená, protože jsem poznala jen jednu babičku, z máminy strany. Ta měla dva manžele (ten první byl otec mojí mámy), ale nezažila jsem ani jednoho. A z tátové strany jsem poznala jen dědu, ale umřel když mi byly tři. Přesto si ho kupodivu pamatuju dost dobře, on si na mě prý docela potrpěl, asi jsem s ním trávila hodně časo. Tak tím nedostatkem dědečků jsem trpěla dost a dodnes mě to mrzí, že jsem vlastně žádného neměla. Druhá babička prý byla skvělá paní, taková "městská", měla abonentku do divadla a tak...ráda bych ji poznala. Prababičky vůbec, všechny čtyři se narodily v letech 1866-1888, u nás se vždycky rodilo ve vyšším věku. :-) 

U nás to asi bude nějaké generační trauma, otcovi rodiče nechtěli být rodiči, děda byl salesián, babka byla sestra v nějakém školském řádu... Ale politický a rodinný vývoj je nakonec svedl dohromady, nebylo to vůbec šťastné manželství, já si je pamatuju žijící sice v jednom domě, ale odděleně. Děda se s rodinou asi smířil snáze, protože s ním jsme vztah měli, chodili jsme za ním i nás o prázdninách hlídal, ale babička pro nás byla nepříjemná cizí paní, které jsme se bály. Podle všeho neměl náš tata moc příjemné dětství.

Nás se sestrou prakticky vychovala babička, maminky matka. Bydleli s dědou s nami a když jsem se narodila, zůstala babi doma, bylo jí 47. Taky pak podle toho vypadal její důchod. Děda byl o 10 let starší než babička, umřel pár roků po šedesátce, pamatuju si, jak mě bral v neděli na procházku po náměstí, povídal si tam s jinými pány, vždycky stáli s rukama za zády, někteří pokuřovali... a jednou mi zaplatil trojitou jízdu v dětském vláčku na pouti, asi aby měl chvíli klid, a já jsem si pak strašně poblinkala sváteční šatičky, byly mi asi 4 a kolotoče nesnáším do teď. Do školky jsme vůbec nechodily ani jedna. Pamatuju se, jak jsme si s babičkou hrály "na pani" - pani, co dneska děláte, co vaříte, co budete nakupovat. Zpívala mi starodávné písničky, brala mě občas do kostela na májovou, naučila mě otčenáš a Andělíčku můj strážníčku :) 

Tatínkovi rodiče bydleli v Praze na Smíchově, jezdili jsme k nim o prázdninách a oni někdy k nám, ale dost zřídka. Pamatuju si hrníčky na kafe s ozdobným barevným a zlaceným proužkem, babiččiny brokátové župany, ve kterých doma chodila celé dny, bábovku, která měla úplně jinou chuť než naše doma, pendlovky v pokoji... Děda se mnou chodil do lahůdkářství Na Knížecí na čokoládové košíčky se šlehačkou, ale doma jsme pak říkali, že jsme byli na sardinkách, aby nebyly řeči kvůli čokoládě (všichni samozřejmě věděli). A pamatuju si parníčky na Zbraslav a hřiště na "Žiďáku", dnesta tuším dětský ostrov.

Garfie já jsem ještě zažila a pamatuju si svoji prababičku, maminčinu babičku. Bydleli na vesnici na statku, všechno jim samozřejmě zabavili do JZD a oni směli krmit "jézedovy" krávy ve svém vlastním chlívě a pracovat na "jezedových" polích, která byla dřív jejich, a sledovat, jak se to vede lajdácky a nepoctivě. Prababička byla malinká hubená ženička, měla 5 dětí a zvládala řídit celé hospodářství, dokud teda bylo jejich, vařit rodině i čeládce, o žních i najatým dělníkům, usměrňovat trochu fanfaronského dědu a vůbec šéfovat pevnou rukou. Z dětí byl jediný syn, umřel nějak po dvacítce na prasklé slepé střevo. V nemocnici si mysleli, že simluluje, a pak bylo pozdě. Jedna dcera se taky vyššího věku nedožla, zůstaly pak tři sestry. Prababička měla astma, vybavuje se mi vůně nějakých bylin a léků, bydlela na vejminku, co si pamatuju, a dělala si nějaké inhalace. 

Zvláštní, jak se ty staré vzpomínky vracejí.

Potrefenáhusa lokální patriot se tetelí - plzeňská zoo je srdcovka. Zvlášť, když pamatuju ty původní malé pevné klece pro medvědy a divočáka, co páchl na celou zahradu.

PS: Původní plzeňskou ZOO Iris, co byla na úplně jiném místě v údolí Radbuzy, nepamatuju. Tak stará nejsem

​O té doudlevecke zoo mi vždycky vyprávěla babička,  když jsem u ní v Plzni byla. A mě jako dítě hrozně zajímalo jak to tam asi vypadalo.  Neexistují nějaké archivní fotky, nevíš?

Jinak teda současná plzeňská zoo je nádherná a jezdíme tam často. Jo a ty chudaky medvědy v tom betonovým příkopu si budu asi pamatovat do smrti, hrozný to bylo.

Garfie Ja treba zazila jednoho pradedu z tatovy strany a prababicku z maminy. Pradeda byl starsi a vybavuju si ho jako svihaka. Jednou byl za nami (prarodice a ja) na te chate a hned se stal legendou. Bylo mu tehdy asi 90. V mistnim obchode si kazdy den koupil deset rohliku a dvacet deka sunky a hned to snedl. On byl desne fit, stihly svihak, byval leteckym technikem a mel pry i hodne dobry duchod, tak byl i zajimava partie . Je s nim spojena sppusta historek, jak treba dostal v praci premie. A premyslel, co koupi. Rozhodoval se mezi autem (ridicak nemel), nebo klavirem (nikdy nehral). Tak mame doma petroff

Myrtila máma na to vzpomíná hezky. Měla tam stejně starou sestřenici, hráli si s dětmi z vesnice,... Žila tam i její teta s rodinou a se svým dědou měla krásný vztah. Já si ho pamatuju až po několika mrtvicích, kdy špatně chodil i mluvil, ale ta radost, když nás, pravnučky, viděl. I když nás moc nepoznával, jezdili jsme tam jednou dvakrát za rok.

Tak Adélka se zdá být v pořádku, ta první noc už se neopakovala. Ráno vždycky trochu pokašlává, jak je asi po noci zahleněná, ale spí dobře a je veselá a vypadá u nás spokojeně. Dneska poprvé říkala, že by chtěla za maminkou, ale nějak jsme to zamluvily. Jen teda pokaždé když letí letadlo, tak kouká, kde je, a říká maminka, táta, Honzík :) Trochu zlobí s jídlem, ale jí celkem ochotně polívky, tak jí do toho vždycky propašuju kousíček nadrobno nakrájeného masa, hodně všelijaké zeleniny, rýži, brambory, ale zas to nesmí být úplně nahusto. No děláme, co můžem, snad to se mnou dítě vydrží, ještě nás čeká týden.

999 mamka právě do Prahy ani nejezdila, babička bydlela tenkrát snad na svobodárně nebo v ženských domovech i když byla vdaná. Byt s dědou neměli. Až později, když se narodil strýc, tak už bydleli všichni společně.

Raduza Vybeh pro ledniho medveda v Liberci je pro me trauma kdykoli si vzpomenu. Silenost. Kdo to videl, vi co myslim. 

dzizisketa to je smutný! Ale je super, že se to u vás mění. A tvoje děti na dětství budou vzpomínat rádi. 

dzizisketa toto mal môj otec. Jeho otec umrel, keď som mala 6 rokov, myslím, že sa so mnou nikdy nerozprával, žili s babkou v 1 dome, v oddelených miestnostiach, dedo si vraj sám vo svojej izbe varil, žili spolu len aby sa nepovedalo. Pre môjho otca je jeho rodné miesto posvätné. Aj jeho mama. Neznesie žiadnu kritiku týmito smermi.

Kokoska tak nech vám to s Adelkou pokračuje stále dobre.

Moje nejhezčí vzpomínky na dětství jsou taky na prázdniny u babičky. Babička nás vždycky hlídala celou bandu sestřenic a hrozně nám dovolila. Nejlepší bylo stanování v sušácích na seno, který jsme ověšeli dekama, okolíčkovali a naházeli tam duchny. Jenom nás v 8 zkontrolovala a nechala nás tak spát, starší sestřenice pak vyvovlávaly duchy a já se hrozně bála. Taky jsme vozili malé králíky v kočárku a hledali koťata v seně na půdě, kde viseli ti stažení králíciještě si pamatuji výpravy na mandelinky a výrobu malinové šťávy. Tohle už moje děti fakt nezažijou.

monis do Zoo v Praze doporučuju chodit v týdnu dopoledne říjen - duben. To často i kolem 10 přicházíme jako 30. návštěvník a podobně. 
a na Sněžku na východ slunce v zimě, ale ne o prázdninách

mne tedatymuzske vzory v rodine chybi hodne, pradedu od te svoji prababicky pamatuju matne jako pana v klobouku, ktery prisel a zas odesel, ani nevim jestli ta vzpominka je realna. pry mel milenku se kterou byl vic ale to jsem samozrejme slysela az dospela (shodou okolnosti milenka pracovala s moji babickou ze strany tatinka

mamince tata umrel kdyz ji bylo 5 a otcim pak kdyz bylo tak nejak mne. 

tatovi deda kdyz koncila valka a tata toho teda pamatuju, taky v klobouku, jak odchazi po obede do hospody. hral karty a prohral kazdou vyplatu, o vsechno se starala babicka. umrel kdyz jsem byla mala, bylo mu cca 60.

Raduza fotky existují. Něco máme asi i v práci. Mrknu se po víkendu. Dlouhodobě se ZOO spolupracujeme právě kvůli starým fotkám. ZOO Iris se tenkrát musela zavřít kvůli antraxu. Múj táta tam taky jako dítě chodíval. Naopak v prostoru dnešní ZOO sáňkovali.