jak tady čtu o těch potížích s rodiči, tak jsem v létě zažila něco podobného
taťka (72 let), kterej celej život prděl na prevenci a nechodil k doktorovi, asi před rokem začal mít docela vážné potíže, strašně zhubnul, stěžoval si na bolesti zad a vypadal fakt hrozně... obvoďák mu udělal všechny možný odběry, při kterých našli v krvi jenom zánětlivé markery, tak mu napsal ATB
jednou v noci mi volala brečící mamka, že neví, co s ním má dělat, v pozadí bylo slyšet tátovo sténání a nadávky, ať ho necháme na pokoji... bylo to fakt příšerný... tak jsem mamce řekla, ať zavolá záchranku a že přijedu (bydlíme asi 30 km od sebe)... nakonec skončil na týden v nemocnici, kde mu dělali všechna možná vyšetření, ale nic nenašli... v propouštěcí zprávě bylo, že je vlastně skoro zdravej...
asi týden před tím jsem ho donutila jet se mnou do FNHK na emergency, to už nemohl ani chodit, tak jsem si tam musela půjčit vozík, a doktor mu akorát napsal ATB ... no a on asi po týdnu jel na kontrolu k urologovi, kterému vylíčil svoje potíže a on mu našel něco na slezině... do 3 dnů byl po operaci, slezinu mu vyndali, prý to byl jenom obal plný hnisu... jenže mu zároveň zjistili záněty na srdeční chlopni, takže další operace (plastika a náhrada chlopní), pobyt na JIP, každodenní návštěvy s tím, že odmítá jíst... často byl sprostý i na sestřičky, které mu nabízely první poslední, dokonce si mohl vybrat i jídlo, ale on pořád otravoval, že se to nedá jíst... prostě hrůza
pokaždé jsem tam šla se staženým zadkem, protože jsme nevěděli, v jakém bude rozpoložení... jednou dokonce mluvil o tom, že si s mamkou pustěj plyn a že se těší, až budou ležet v hrobě vedle sebe... no ale jednou, když si tam zase na něco stěžoval, mně ruply nervy a strašně jsem ho sprdla, že není jedinej na světě, kterýmu není dobře, že kdyby jedl, tak už by dávno nemusel ležet na JIP a jestli si myslí, že pro mě s mamkou je to jednoduchý, když za ním s jazykem na vestě přijdeme na návštěvu (já rovnou z práce a mamka se hrkala hodinu autobusem a pak ještě MHD) a tam posloucháme jenom, jak všechno stojí za h...o, sháníme mu všechno možný k jídlu a pití, načež on do toho jenom kousne a řekne, že je to hnusný... fakt do mě vjel takovej vztek, naštěstí ten jeho box byl zrovna v tu chvíli zavřenej, ale stejně jsem se pak ještě šla omluvit sestrám za to, že jsem mu tam zvýšeným hlasem domlouvala (naštěstí mě ujistily, že nebylo nic slyšet)
no a od té doby začal jíst a asi za měsíc ho pustili domů... já jsem od léta na antidepresivech, protože bez nich bych se tenkrát asi zbláznila a potřebovala jsem fungovat, protože mám svoji rodinu, o kterou jsem se taky musela starat
takže opravdu soucítím se všemi, kteří mají něco podobného doma a omlouvám se za tenhle šílenej elaborát