Tyjo tohle je přesný. A vtipný je že tenhle názor 'mám být připravena kdykoli přijít navštívit matku s dítětem' obdržela i moje dlouho nedětná, proti ostatním dětem poměrně militantní kamarádka.
tak! 
To je teda strašné čo popisuješ. Veľmi ti držím palce, aby si sa z toho vymanila. Je ťažké sa citovo odpútať, ale človek musí myslieť sám na seba. Život má len jeden. A to, že ťa mama porodila neznamená, že ťa môže manipulovať a zneužívať do konca života. Najlepšie by bolo asi sa úplne odsťahovať preč. Viem, že máš dvoch psíkov, takže to asi nie je možné, ale radikálna zmena prostredia (a obklopenie sa inými ľuďmi) môže byť nápomocná. Každopádne, prajem veľa duševnej sily!
Candance tak to je síla!
palahniukowa to znám. Jsem moc hubená, ty vlasy mám strašné (ať už je mám jakkoliv), to mi nesluší (kolik to stálo?), když jsem byla malá, tak jsem byla "střevo jedno pitomé", buď ticho, když se neumíš vyjádřit, nesměj se, nebreč, neotravuj, když mi bylo 12 tak od maminky "tebe mám z celé rodiny nejmíň ráda", tatíček zase "naše rodina, to je já, mamka a brácha", když jsem byla přijatá na školu a radostně jim to oznámila, bylo "jo? a nespletla ses?" atd. atd. od malička milion takových drobných podpásovek až do teď kdy jsem sobecká, chladná kariéristka (protože nemám děti) a nemám chlapa, protože "ty jsi hrozná a na každém ti něco vadí". Nemůžou mi odpustit, že jsem ukončila vztah s člověkem, který má vážné problémy s alkoholem, a to se před rodiči opakovaně opil tak, že neustál na nohou, válel se před domem v blátě, ostudu dělal, tak říkali "no jestli trochu pije, tak proto, že jsi hrozná".
Vidím, že obě tady můžeme vypisovat zážitky opravdu pikantní.
Před rokem mě to všecko dohnalo a léčím se s depresí. Reakce bratra doslova: "h*** ti je..."
paktofonika nejste v tom sama s těmi traumaty z rodičů.
tohle ma fakt hodne lidi. pro me osobne je jeden z zivotnich ukolu kazdeho dospeleho cloveka tyhle veci zpracovat a vyrovnat se s nima.
Ďakujem. Ja si myslím, že by mi to pomohlo. Len ja neviem či o tom dokážem hovoriť. Hanbím sa za to čo sa mi stalo, a niektoré veci som nikdy nikomu nepovedala. Cudzím ľuďom nedôverujem.
Ale skúsiť by som to mala. Ak by som sa necítila dobre, vždy môžem odísť.
Přesně tak. Bez toho se nedá pohnout dál, žít vlastní život a být šťastná nebo aspoň spokojená.
Snažím se být nad věcí, důstojná, vyrovnaná..., ale občas mám chuť hystericky vyvřísknout "děti nemám ze strachu, že bych byla stejně příšerná matka jako ty!" 
Díky všem. Za jedno dopoledne dostat tolik zájmu a podpory, normálně jsem naměkko.
Katrin_kouří_cigarety palahniukowa chm, až když to tu čtu tak si vybavuju, jak mi maminka říkávala:
nežer, budeš tlustá, podívej se na sebe jak vypadáš, neumíš normálně chodit? jak se to blbě tváříš? seš tak protivná, že tě nikdo nebude mít rád. vidíš? nikdo tě nemá rád.
no fuj teda
a skoro bych na to fakt už zapomněla. asi to furt někde v hloubi bydlí, ale žíly už mi to netrhá a na děti jsem to doufám neaplikovala. a dnes jsou moji rodiče vlastně asi ideální rodiče:-) naštěstí mě nechali být a starali se hlavně o mazánka mužského pohlaví a ten to nakonec asi odnesl víc. a zas si vůbec nemůžu stěžovat že by mě nepodpořili a nepostarali se, když jsem potřebovala, to opravdu ano. a z toho ostatního se fakt dá oklepat
+ paktofonika + Katrin_kouří_cigarety
bez debaty psychológ.
Áno, niekedy sa z toho človek vie vyhrabať sám.
Ale niekedy nie.
A niekedy síce áno, ale tak neskoro, že potom sa už len pozrie za život za sebou.
Keby Vám rodičia zlomili ruku, dáte si ju ošetriť. Tak to spravte, aj keď Vám lámu dušu.
continuity Lilly_Ku psychologicku mam (uz druhu), ale tam je to vzdy o tom istom: situaciu viem zhodnotit triezvo a realne, racionalne si uvedomujem, aky by mal byt postup (absolutna separacia a nic nie je moja vina), nie som hystericka a ani nejednam v afekte, ako moja mama...; snazim sa, ale emocionalne je to priserne tazke, pretoze bojujem s vycitkami a pocitmi viny z toho, ako sa spravam (nie som nonstop k dispozicii, neplatim vsetko, dovolim si diskutovat a pod.). proste som vraj prilis mäkka a som velky dobrak. existuje terapia na toto?
barbucha tak to si dala perfektne :-) momentalne moj stav vidim tak, ze mi chybaju nejake emocionalne zaklady a socialne zrucnosti. a ako perfekcionista introvert sa velmi neodvazim do sveta a komunikovat s ludmi, ked viem, ze to nie je ani na 50%. takze sa musim vykopat von z tej mojej komfortnej a bezpecnej bubliny.
carries dakujem! pre mna su tie moje psy svojim sposobom najlepsia terapia: pravidelny rezim, nutia ma k socialnej aktivite, Zunu trenujem, takze vidim pokroky a mam z toho radost, spravaju sa ku mne slusne. ale zaroven si uvedomujem, ze keby sa im nieco stalo, som nahrana.
Právě jsem si vymazala/respektive asi blbě uložila cca 3 hodinovou tabulku (měnila jsem aktuální název, který navazoval na minulá období). 
Ještě to zkus takhle - otevři Excel a nějaký prázdný sheet (píšeš, že tabulka, takže předpokládám Excel) a zadej "uložit" nebo "uložit jako", je šance, že ti Excel nabídne poslední cestu, kam se ukládalo.
Držím palce, ať to zvládnete, věřím, že ano. Takový start do života si nikdo nezaslouží.
"bojujem s vycitkami a pocitmi viny z toho, ako sa spravam (nie som nonstop k dispozicii, neplatim vsetko, dovolim si diskutovat a pod.). proste som vraj prilis mäkka a som velky dobrak."
ohledně tohoto si myslím, že "terapie" je jedině uvědomit si vlastní hodnotu a získat sebedůvěru. měkká a dobrák je v tomhle smyslu spíš pořád připoutaná a nesebevědomá. říct někomu Ne můžu až když se toho přestanu bát, to není z dobroty, ale ze strachu.
edit: ještě musím říct, že mi docela pomáhá zkoušet si vzít z lidí jako je tvá matka a ségra pozitivní příklad. na tom jejich chování (samozřejmě v kontextu hnusném chování) jsou i pozitiva a vlastně pro ně samé to ony dělají velmi dobře - myslí na sebe, nevztahují se k okolí ale samy k sobě, dovedou se mít rády atakdále. že bys to přepískla rozhodně nehrozí:-) já měla třeba problém myslet nejen na sebe, ale i na vlastní rodinu, měla jsem tendence dávat vždycky přednost cizím (nevím proč vlastně) a až když jsem viděla u teda extrémně sobecké osoby jak to dělá ona tak jsem se trochu přiučila. sobec ze mě nebude, doufám, ale dorovnat do normálu by to snad šlo
Právě že to je cizí člověk a když nebudete chtít, nikdy ho znovu nemusíte vidět, by mohlo pomoct. Asi bude důležité se naučit o problémech mluvit, protože to je cesta k jejich vyřešení. Když se v tom člověk potácí sám, 100x si převrací, co udělal špatně, že se dočkal takové reakce, nikdy z toho nevybředne. Potřebujete nezaujatou osobu.
Niekedy je to jazda na dlhý čas a rozhodne drina. Ale áno, dá sa s tým pracovať.
Inak krásne si to popísala, racionálne to vieš zhodnotiť (už to býva veľký pokrok), ale emocionálne s tým ešte nevieš bojovať. To emocionálne je ale oveľa hlbšie, to bude ťažšie a dlhšie trvať.
Nevieš s akým druhom terapie tie psychologičky robili? Možno len potrebuješ ešte čas v zmysle tej terapie, ak máš aspoň aké také pokroky - keď ťa niekto takto blízky likviduje v podstate celý život, to nie je na pár sedení - ale ak máš pocit totálnej stagnácie, alebo možno by pomohol iný typ terapie.
presne, clovek musi byt v prvni rade a predevsim dobry a hodny sam k sobe!
Tak určitě je možný s tím pracovat, hlavně žadnou svojí povahovou stránku nebrat jako negativum. Prostě sem jaká sem a to neznamená, že špatná.
