do kamene tesat

silno drzim palce. zijeme velmi podobne zivoty, ako tak citam. najhorsie u mna bolo, ze moja mama je na verejnosti okuzlujuca zena (hystorionska porucha osobnosti), ale doma - peklo. tie narazky prichadzali vzdy, ked som bola sama, nestavalo sa to na verejnosti a ked videla, ze ma nieco ranilo - "to si taka neschopna, ze nevies pochopit ani srandu?". ako by sa mohla ona, zena jej vzdelania a postavenia, spravat takto, to by naozaj nikto neuveril. o vela veciach nevedel ani otec, ktory lietal po celom svete. zdoverila som sa mu asi len dva roky dozadu. 

ad deti: strach, to je presne. uz len preto, aby nemali polovicu mojich genov, ziadne neplanujem. ale nakolko nedopustim ani to, aby som niekoho obtazovala svojou pritomnostou (a genmi), je smiesne, ze o detoch akymkolvek sposobom vobec uvazujem. 

no s odstupom casu su to vtipne historky (hYstorky :-)) napr. nahanala vas po dome vlastna polonaha mama, aby vam ukazala, ze ma mensiu celulitidu? ;-) niekedy si hovorim, ze to normalne anonymne spisem a aspon nieco z toho vytazim!!! :-)

No ale to nie je vôbec zlý nápad, spísať vlastné zážitky. Za prvé to môže pomôcť tebe, dostať to zo seba a za druhé to môže pomôcť aj iným ľuďom. Po tom, ako ste tu viaceré napísali svoje príbehy verím tomu, že je veľa ľudí, ktorí sa plácajú v niečom podobnoom a nevedia ako z toho. Alebo si aj možno myslia, že je to normálne a že tak žijú všetci.

viktorka_od splavu k psychologovi chodim pravidelne uz druhy rok. prva psychologicka bola velmi "lutostiva" a celkovo som z nej mala pocit, ze je este viac submisivna ako ja, takze som presla k inej a detto. ale uz zacinam uvazovat nad tym, ci to nie je tym, ze sa konecne niekto sprava prijemne a empaticky a ja na to jednoducho neviem reagovat. dalsi problem je, ze sa v ramci terapie dokazem pretvarovat. proste to asi viem uhrat na to, ze som v pohode (a pretvarujem sa rovnako ako moja mama) a po otcovi som zdedila diplomaciu, takze... hovorit o pocitoch je tazke, lebo sa velmi snazim naplnit ocakavania psychologicky a tvarim sa, ze je vsetko lepsie a pod. (aby mala raost), a potom sa zakuklim v tom, ze som priserny clovek a nemala by som vobec vychadzat z domu.

nevyznam sa, o aky typ terapie presne slo: asi behavioralna? iba sme sa rozpravali. a praveze mam pocit, ze s tym emocialnym mi nemoze pomoct nikto (pokial si to uvedomim), to v sebe musim prepnut sama. 

paktofonika aj napriek tomu, co som uvidla vyssie, si myslim, ze skusit terapiu je dobry napad. lebo clovek moze normalne fungovat, byt v pohode, moze mat pocit, ze ma v sebe vela veci vyriesenych alebo prechodenych, ale co ak raz pride situacia, nejaky (mozno) nepatrny spustac, ktory to vsetko spusti odznova a intenzivnejsie? vo mne to upratene nie je, ale som rada, ze je nad tym nejakym dozor. 

súhlasím.

jo, já mám s psychology poměrně malou zkušenost (ale mám) a nějak to taky nepovažuju za samospásné. hlavně to, že člověk očekává, že z tebe nějak "vytáhnou pravdu" ale ono ne, je to zas jen o tom, co sama chceš a nechceš aby viděli. ale samozřejmě tím tě nechci odrazovat, třeba najdeš někoho, s kým si to sedne. možná chlapa? největší práce je stejně na tobě. moc držím palce, zasloužíš si to!

Dievča zlaté....Držím ti palce, nech sa z toho vymotáš. Ono je to ťažké, ale určite sa to podarí. Určite. Určite si úžasná baba, lebo taký tlak by len tak niekto nezvládol.

S tým sa ráta, tak sa chová mnoho ľudí.

"snazim naplnit ocakavania psychologicky a tvarim sa, ze je vsetko lepsie a pod. (aby mala raost), a potom sa zakuklim v tom, ze som priserny clovek a nemala by som vobec vychadzat z domu." čo je v podstate model správania, ktorý si sa naučila ako dieťa doma a prenášaš ho na ňu.

Možno jej vytlač to, čo píšeš sem. Prípadne sa s ňou priamo porozprávaj, ako to vidí ona a či vidí nejaké pokroky.

Rozmýšľam, či by nebol lepší terapeut - chlap.

To, čo hovoríš, mne skôr príde na kognitívnu, ale môžem sa mýliť.

No, sú to psychológovia, nie jasnovidci .

A bez debaty, tú prácu za ňu nemôžu spraviť, môžu byť ale užitoční ako sprievodcovia.

Uložiť

Aktuálne si myslím, že som na tol celkom dobre. Okrem toho, že si rovnako ako ty a Katrin_kouří_cigarety pripadám hnusná, škaredá a cítim sa ako posledné ... Boli horšie časy keď som nemohla spávať, stále som len plakala, mala som rôzne záchvaty zlosti, boli aj prípady keď som sa správala ako dieťa a pod. Ja si plne uvedomujem čo si priateľ so mnou prešiel a teda hádam horšie to už byť nemôže. A vždy stál pri mne a bol mi oporou ktorú som dovtedy nepoznala. A rovnako ako ty neplánujem deti. Či by som bola rovnaký rodič? To neviem posúdiť. Mám ale pocit, že teraz mám konečne čas pre seba. Mám svoju mini rodinu a je mi fajn. Ale porozprávať o svojich zážitkoch by som s niekým mala. Som introvert, nerada sa bavím s cudzími ľuďmi.

Najhoršia spomienka z detstva je, keď mi otec vyhodil môjho psíka z okna. 

ja viiim:-) ale spousta lidi to tak ma treba i s lekari - sak nemusim nic vykladat, pambu to vsecicko pozna sam;-)

preboha.

Hej, hej, toto milujem...

....dieťa má problém XYZ...

...a boli ste s ním u psychológa?...

...áno, u niekoľkých, ale nepomohlo to...nemá zmysel to skúšať znova, psychológovia aj tak nijako nevedia pomôcť....

...a robili ste, čo Vám odporúčal?...

...no na to nemáme čas...

kristepane:-O

a ja zila skoro do 30 v tom, ze moji rodice jsou hrozni

pak jsem slysela par podobnych pribehu od partnera apod a zjistila, ze jsou az neskutecne normalni. dikybohu

Mně je vás všech tak strašně líto a hrozně bych vás chtěla obejmout, protože vás mám všechny ráda, vážně!

no to ne, ja to myslela v tom smyslu jak pise palahniukowa ze se stale i u psychologa chova tak aby udelala co nejlepsi dojem a ceka-doufa ze on to prece musi poznat sam, jak je to ve skutecnosi. a to proste tak nefunguje

Tvl 

Paneboze....ja bych ti chtela napsat neco povzbudivyho, ale nenachazim slova. Fakt uprimne doufam ze budes zazivat uz jen hezky veci 

Myslím, že vy všechny, které tady píšete ty děsivé zážitky, musíte  být úžasně silné osobnosti, protože míň odolný jedinec by už buď skočil z mostu nebo se léčil někde na uzavřeném oddělení, případně seděl za vraždu.

Vy jste si dokázaly vytvořit vlastní život, máte práci, máte svoje zájmy a perete se úspěšně se životem. Na to nezapomeňte - ať vám říkali cokoli, nezlomí vás to, dokážete žít podle svého, i když k tomu máte horší podmínky. 

+ Katrin_kouří_cigarety + paktofonika

Přeju vám, aby už ve vašem životě bylo všechno už jenom hezčí! Nic víc na to snad ani nedokážu říct...

A paktofonika zkuste se osmělit s tím psychologem. Já jsem strašný introvert (i když se to časem lepší) a před pár lety jsem měla dost velké psychické problémy. Nebyla jsem schopná o tom nikomu říct, vlastně do teď nikdo neví, že jsem myslela docela vážně i na taková ta krajní řešení...Mám skvělé rodiče, ale zrovna v téhle situaci mě nepodrželi, byla jsem pro ně v tu dobu "blázen", co si vymýšlí. Už jsem nevěděla jak dál a vysloveně jsem se "dokopala" a objednala k psychložce. Myslela jsem, že se cizímu člověku nedokážu svěřit (nevěděla a neví o tom ani moje nejlepší kamarádka, která ví jinak všechno), ale šlo to překvapivě samo a pravidelné terapie mě z toho dostaly, když už jsem tomu ani sama nevěřila. Držím palce