Karja upřímně, jsem nějak doufala, že se to po covidu uklidní a bude zase líp, ale je to tragické, tragické a už jsem z těch všech chorob totálně psychicky vyčerpaná. Nikdy jsme nebyli takhle strašně nemocní (ty věčné rýmy a kašle a teplůtky nepočítám), tuto sezonu kluci měli otřesnou střevní chřipku, to syn ležel 4 dny jak placka a nezvládl vůbec nic (dítě, která skáče na gauči i při 39,5), pak celý listopad doma s mykoplazmaty a zápalem plic, přes Vánoce něco na způsob anginy s atb, no a teď jarní prázdniny, které proběhly takto - týden předem syn lehl s chřipkou B, přijali jsme veškerá opatření od dr. a doufali v zázrak, ten vlastně nastal, neb v sobotu jsme do Alp odjeli, dítě se oklepalo a na sněhu a horském vzduchu bylo rázem fit, já šťastná jako blecha přesně do neděle, kdy jsem se probudila s horečkou, zimnicí a všemi dalšími lahůdkami, i zavřela jsem se v ložnici, kam byl zákaz vstupu a doufala dál, ve středu lehl mladší syn, včera lehl muž, všem je nám úplně pekelně a jsem navíc totálně vytočená, takového těšení (lyže všichni milujeme), těch peněz, z okna vyhozených 5 dní dovolené a hlavně ten pobyt v Alpách mě vždycky úplně nakopne, vyčistí dutiny a nabije fyzicky i psychicky na to vydržet do jara. Teď jen očekávám svrab a neštovice. Do svých 40 jsem neměla chřipku, když jsem ji lapla loni, říkala jsem si, že jednou to přijít muselo. Fakt jsem hrozně semletá, na podzim to očkování musím mezi všechny ty choroby někam narvat, tohle se prostě nedá. Pardon za elaborát, muselo to ven.