barbuchajá jsem s tebou.
Moje dětství: U nás se vždy jedlo vše, každá jsme si mohli říct jedno(!) jídlo, které máma vyndala z nabídky. Občas jsme si mohly u babičky říct, co bude k večeři, ale babička zažila válku a neumím si představit, co by nastalo, kdybych to pak odmítla a muselo se to dat slepicím. Dodnes si pamatuji to zhrození, kdyz jsem slepicím hodila nějakou nedostatečně obranou kost.
Rohlik se šunkou k večeři jako náhradní plán vůbec nepřipadal v úvahu, většinou totiž nebyla doma ani šunka (byla za sociku příšerně draha kilo stalo tehdejších 100 korun) a ani rohlíky. Prostě táta přinesl čtvrtku chleba, ta se jedla ke svačině a zbytek se schoval ke snídani a k večeři byla... večeře.

