Vari Ipák ještě dobrý, tam je to široký, i když je fakt, že já ho jen přejížděla Sokolskou nebo Legerovou, ale co třeba nábřeží, Malostranský náměstí a tak? Ne, tam mě nedostanou! Já dělala autoškolu v krajském městě, ani tu dálnici jsme žádnou neměli...

​Já bych potřebovala anketu, jak se kdo vyrovnával s obavou řídit. Potřebovala bych po letech vození se zase začít. Jako by těch bouraček nebylo už teď dost Bundu si pak klidně sundám

​nejlepší na to, jak začít řídit je, když prostě musíš. Začni objednáním kondiček a domluvou s dosavadním řidičem, že prostě budeš muset řídit ty, ať škemráš, jak chceš. A on ti do toho nebude kecat, pokud nebude tázán. 
U nás je to teď v tom stadiu, že chceme řídit oba. Já se cítím bezpečněji, když řídím já, protože manžel mi nepřipadá dostatečně koncentrovaný na řízení.

Karja já právě myslím, že ten strach v tomhle věku hodně brzdí. Nejde o to, že by se člověk nenaučil ty postupy a jednotlivé úkony, ale prostě se víc bojí. Zatím je to pro mě velký boj a každé sednutí do auta je velké přemáhání. Myslím, že mým jediným štěstím je paradoxně to, že opravdu musím, takže jezdím aspoň ty svoje krátké vzdálenosti a věřím, že to časem bude lepší.

​to se zlomí a jednoho dne prostě sedneš do auta a pojedeš do tramtarie přes hory, doly a města a vůbec ti to nepřijde. Hodně stresu ušetří automat a inteligentní navigace. 

Jo, letecke mapy si prohlizejte! Pak tam prijedete a frezujou tam silnici a neda se projet.

V nemocnici v Motole a kolem Motola se snad ani normalne zaparkovat  neda, ja jsem mela jeden cas kvuli praci vjezdovou kartu a stejne jsem objizdela po spitale krizem krazem, nez jsem nasla misto. Muz uz ted nechava auto na Skalce a jede metrem, tehdy ho teprv staveli.

tarra Přesně, přesně. Úplně v tomhle nesouhlasím s Raduza , já jsem toho vlastně nenajezdila úplně málo, ale pořád jsem stejně v háji (a už jsem zase třeba rok a půl nejela). Třeba se zlepším v plynulosti řazení, rozjezdu nebo tak, ale ten strach neslábne.

Potvrzuju teda Potrefenáhusaa automat - když jsem neřešila řazení a mohla se soustředit naprosto jenom na silnici, bylo to lepší. A ten profil vyjezdi.se sleduju, třeba až jednou... Fakt na mě ten kluk působí uklidňujícím dojmem už jenom z Instagramu takový to "neřešte, jestli se ošoupává spojka, je to JENOM AUTO a důležitá je vaše pohoda při řízení". 

​Ono se ti to prostě musí nějak dostat do krve. Já třeba nad řazením vůbec nepřemýšlím. Asi to každému trvá různě dlouho. A věřím, že jsou i lidi, kteří se budou bát navždycky a nikdy to nebude ok. Tak nemůžeme umět všichni všechno. Jinak myslím, že dost zásadní je to, že už jsi zase rok a půl nejela. To je dlouhá přestávka. 

Kokoska my jsme v Motole párkrát parkovali, většinou je to místo daleko tak polovinu cesty z tramvaje.

Raduza no ale to přece nikomu nepomuze, ze ty po 30 letech nemusis o řazení přemýšlet 

Potrefenáhusa tak pokud nekdo tvrdi ze co nejvic jezdit nepomaha, muze nekdo jiny tvrdit opak

viktorka_od splavu eh? 

Potrefenáhusa tak napsat to snad můžu ne. Pomůže,  nepomůže,chtěla jsem tím říct, že bez intenzivního ježdění to asi nepůjde a toho strach se dotyčný nezbaví.  

Raduza to

je logicke, ze clovek je nejsk navykly. Muz najezdi tisice km za mesic, ale nedavno mel auto v servisu a dostal manual. A nekolikrat mu to chciplo na svetlech . Pritom vetsinu zivota mel manual. Mne teda automat pomohl hodne. A vlastne jak i muz a tata uz maji automaty, tak nemam pottebu se ke spojce vracet. Stejne je to trend a manualy casem zmizi. Treba tatovo aito se v manualu ani nedela....

Jos jj, prý manuály už budou jen pro srdcare.  No já už to snad nějak doklepu.

Jos muž už by se k manuálu taky nevracel a to máme automat rok a půl (já už vůbec, ale já nejsem vyježděná)

Podle mě je zásadní zautomatizovat si ovládání vozidla, aby se člověk mohl plně soustředit na provoz. Takový mezistupeň je odhad prostoru. Muž mě zkraje tahal po odlehlých okreskách, abych se naučila držet ve svém pruhu, kupříkladu. Ale brzy jsem zjistila, že sama v autě jsem klidnější, když vím, že všechno je na mně. Člověk se přepne do věcného, rozhodného způsobu uvažování. Což je podstatná součást mentálního nastavení "já řídím".

RaduzaJá jsem automat nikdy neřídila a tuhle jsem přemýšlela nad tím, že mi prijde ze to řazení mi pomáhá se koncentrovat, že jakoze třeba nějak nezaspim nebo jak to říct:D, že prostě furt musíš něco dělat nebo máš trochu změnu. Ale jako kdyby h z 90procent řídila jen ve městech, asi bych mluvila jinak;-)

My máme manuál a jsme už takový skoro osamělý ostrůvek mezi automaty. Na podzim asi pojedeme na dovolenou ve větší skupině a bude potřeba si při tom trochu popřehazovat auta mezi členy, a na mě zbyde vždycky jenom to moje, protože jako jediná neumím řídit automat (a nechci se to učit zrovna na cizím autě s dětma v sedačkách).

Jinak taky jsem dlouho po autoškole neřídila, pak mi pomohl znova začít můj veletrpělivý muž a vlastní auto (to vědomí, že si kdyžtak nabořím to moje, ne třeba půjčené tátovo). Dneska si dojedu asi kamkoli, ale parkování taky předem zkoumám na mapě, a kdyžtak holt kousek dojdu

Podle mě je zásadní zautomatizovat si ovládání vozidla, aby se člověk mohl plně soustředit na provoz. Takový mezistupeň je odhad prostoru. Muž mě zkraje tahal po odlehlých okreskách, abych se naučila držet ve svém pruhu, kupříkladu. Ale brzy jsem zjistila, že sama v autě jsem klidnější, když vím, že všechno je na mně. Člověk se přepne do věcného, rozhodného způsobu uvažování. Což je podstatná součást mentálního nastavení "já řídím".

​jenže někdy je ten strach tak paralyzující, že se nemáš do takovyho mentálního nastavení jak dostat, tam ti zadny rady typu - nojo, musis proste jezdit a jezdit, bez toho to nejde - vubec nepomuzou (i kdyz logicky, jasne, ze to bez toho nejde)

Ale je potřeba se dostat z ty paralýzy a to je tezky strasne moc 

Potrefenáhusa když je to už vyloženě paralýza, tak myslíš, že můžou stačit kondičky? 

Evaeva kdo ví, mně stačily, ale jak jsem psala, já tam najednou chodila relaxovat

(a to jsem byla fakt uplne nejzoufalejší případ, ale proste najednou se sešly všechny příznivý okolnosti)

jako stale nejsem žádná hvězda, ma to limity, ale ten strach uz nemám a pomalu se snažím posouvat svy limity

Potrefenáhusa to věřím. Já se bojím před cestou, pomáhá mi ten strach přijmout jako přirozenou součást toho procesu a pomoct si tím, že si tu trasu předem virtuálně "projedu", aby mě po cestě nic nepřekvapilo.(na Google mapách je k tomu fakt skvělá funkce, každým kliknutím to to street view posune na další změnu). A pak vidím, ok, tady je takový připojovací pruh, tady je semafor bez šipky, takže budu muset při odbočování vlevo dát přednost protijedoucím a tak. V autě už se pak nebojím, asi umím přepnout na ten řídící režim. A hlavně, a toho si hodně vážím, nemám žádnou špatnou zkušenost ani jako spolujezdec. Po vystoupení z auta se už zase klepu, ale to se naštěstí s vyšší frekvencí jízd zlepšuje.