rysamona jo, jo - to je ten dovětek "když funguje". Ale taky je otázka, co si pod tím kdo představuje. Já se svými sourozenci nijak zvlášť nekamarádím, ale víme, že se máme, když bude něco blbě, když bude potřeba pomoc.
Stěžovací vlákno
10. srpna 2014 17:31
Makara To víme, že se máme je hrozně důležité. U nás tohle prostě nefunguje. Sestra mi ani neřekla že je potřetí babičkou 
rysamona aj, tak to by mě taky mrzelo.
Josšvagrová měla na pohřbu babičky miminko v kočárku a nakonec celou dobu spinkal venku pod oknem před obřadní síní, ale byl to velmi malý obřad, takže jsme na něj viděli po celou dobu a netrvalo to dlouho. Přeju, at je ti brzo lehčeji;)
rysamona To me moc mrzi, doufam, ze si to s tou sestrenici vynahradite. Tohle jsem si rikala mockrat, ze pokud by se nekdy stal zazrak, tak bychom vic nez jedno dite bohuzel asi nestihli, ze by nemelo sourozence, ale tak takovych lidi je hodne, kolikrat to zivot cloveku vynahradi jinde, treba na skvelem manzelovi a pratelich.
Já jsem jedináček a vždycky jsem s tím byla dost spokojená (může to ale být i věkem, zatím naštěstí nenastala situace, ve které by to byla překážka). Jako dítě jsem to brala vyloženě jako výhru, doteď si pamatuju, jak jsem se v dětství bála, aby mi nebyl nadělen nějaký sourozenec. Přišlo mi, že bych tím přišla o nějaký druh soukromí. Myslím, že je to dost o povaze...
Nebo možná kdyby ségra byla se mnou kompatibilnější. Ale teď jsem ráda, že jí mám (obě teda), sice nejsem žádné kamarádky, ale víme, že se máme, jak píše rysamona premýšľam nad tým a ja vlastne nemám nikoho v pôvodnej rodine. Nešla by som so žiadnym svojím problémom za žiadnou sesternicou/bratancom. Brata mám, vždy sme boli na nože, a keď bola zúfalá situácia s našimi rodičmi, ani vtedy nepomohol. Takže mám partnera a syna.
Jos ty pocity znam, najednou je prazdno a je to tak strasne definitivni. Se segrou jsme se uplne nemusely, ale ted, co uz neni ani mama, mame prece jen k sobe trochu bliz. Skoda, ze az ted. Drz se, ty prvni tydny, mozna i mesice, jsou zly, ale pak se clovek jednou misto slz pri vzpomince usmeje... 
Jos dodatečně upřímnou soustrast a hodně sil..
Kokoska někde jsem četla, že nejhorší je první rok, protože musíš nastavit nové rituály při těch rodinných událostech jako jsou Vánoce a narozeniny.
Reakce na Hwi:
Já jsem jedináček a vždycky jsem s tím byla dost spokojená (může to ale být i věkem, zatím naštěstí nenastala situace, ve které by to byla překážka). Jako dítě jsem to brala vyloženě jako výhru, doteď si pamatuju, jak jsem se v dětství bála, aby mi nebyl nadělen nějaký sourozenec. Přišlo mi, že bych tím přišla o nějaký druh soukromí. Myslím, že je to dost o povaze...
Haha, nebyl nadělen nějaký sourozenec.. Robě se vracívalo z návštěvy od kamarádů, kteří měli sourozence, vždycky s větou: jsem rád, že jsem sám, mohlo mu být tak osm. A co si tak pamatuju sama, tak starší brácha mě štval odjakživa. A moji mámu generáluje její starší sestra dodnes. Takže šťasný život mají jedináčci a koneckonců i rodiče, žádný sourozenec, nulový stres. :D
Hwi já to cítím stejne jako ty. Nicméně, táta zemřel už dávno a po smrti mámy jsem si najednou uvědomila, že už jsem z celé naší rodiny jediná, nikdo jiný není. No nic, holt někdo poslední být musí, tak to zbylo na mě.
Jos upřímnou soustrast. Když bylo dceři 5 týdnů, tak měla pohřeb moje jediná starší sestra. Manžel si miminko navázal do šátku a byl kdyžtak připravený vyběhnout ven z obřadní síně, kdyby dcera hodně brečela.
Evaeva je to tak, ale prece jen uz je clovek trochu zvykly (pokud to teda nespadne do stejne doby). Ale nejhorsi bylo vratit se po pohrbu do prazdneho bytu.
Černá kočka jo jo, sestřenice je skvělá. Dokonce jsme byli v létě spolu na dovolené. Taky se mají moc rádi s dcerou. A snažím se udržovat styky se synovci a jejich dětmi aby dcera " někoho měla ". Ale to jde jen když ty lidi chtějí.
letfenixa taky jsem vděčná za manžela a dceru. Jsou to zlaticka.
Jos Upřímnou soustrast! Moc mě to mrzí.
