Ty seš můj člověk
Já odjakživa nenávidím "si hrát", úplně mi při tý představě naskakujou pupínky. Radši jsem haranty přihlásila do všech kroužků co byly k dispozici, od zpěvu přes keramiku a malování až po balet a judo, i kdybych se měla tím rozvážením uštvat (navíc aspoň vyzkoušeli co je baví - některý nedochodili, v jinejch pokračovali). A na prázdniny jsem si velmi ochotně brala i cizí děti, jen abych tam měla aspoň přes léto pro ně partičku aby si mohli hrát spolu... čím víc tím líp! Doma jsme pak chodili ven pořád, hned jak se dokázali na pískovišti aspoň plazit
(navíc tam byly vždycky i jiný tetiny, takže příležitost si požvanit jako lidská bytost!)
S dvojčatama si jejich rodiče hrajou furt - mladej pán se staví na kafe, hodí ho naráz do sebe a za pět minut že musí za dětma aby si je užil
to já když jsou u mě, s nima radši pokecám, naštěstí Adéla je velmi komunikativní a zvídavá, tak je pokaždý co vysvětlovat a o čem mluvit.
Jedinej člověk se kterým jsem si skutečně hrála, je zřítelnice, s ní jsem od pexesa až po stavebnici využila všechno, ale to bylo jednou za dva měsíce, tak jsem se na to vlastně i těšila... a i tak jsem ji - pro její vlastní dobro
- aspoň na půl dne vodila do školky.
Každýho to prostě nebaví... já nikdy ani nehrála na telefonu nebo PC, nikdy v životě... na karetní turnaj mě milostpán ukecal jednou za pár let a Scrabble už zavál prach... a dětský hry jsou pro mě vysloveně k nevydržení.

