Damy, jdu si postezovat, a zajimaly by me vase nazory. Uvazuju o tom, ze skoncim s karierou a zacnu delat neco jineho, mene vycerpavajiciho. Je to ale obrovsky zivotni krok, ktery si nedovedu uplne predstavit - s "problemovou" mladezi pracuju cely zivot, zacinala jsem jako vychovatelka, od ukonceni magisterskeho v 2015 delam terapeutku. Prace me bavi a jsem v ni, dle ohlasu klientu i kolegu, opravdu dobra. Je to v podstate cela moje identita. Ale zacina me to emocne i mentalne vycerpavat. Neni to syndrom vyhoreni, spis frustrace, ze pro ty decka nemuzu udelat vic. Mam je rada, beru si jejich problemy osobne, a hrozne mi vadi, ze system, ktery pro ne nikdy nic neudelal, mi akorat hazi klacky pod nohy, kdyz se snazim pomoct. Mam ted v praci pruser, ktery je sice resitelny, ale jsem ve stavu, kdy si nejsem jista, jestli ho vubec resit chci. Protoze podle meho nazoru by to pruser vubec byt nemel.
Navic jsem se na jare zapsala na zdejsi community college na kurz tvurciho psani, kde se mi dostalo tak pozitivni zpetne vazby, ze me to uplne sokovalo. Trida totiz byla na americke pomery v kritice naprosto brutalni - kolegove byli sice zdvorili, ale neuprosni. Jak ti dokazali rozpitvat odstavec, to jsem nezazila! Takze kdyz na me byla rada s moji povidkou, tak jsem logicky ocekavala masakr - ale dostalo se mi jen pochval, i od kolegu, kteri normalne nechvalili nic. Rikala jsem si, ze bych mela prestat ztracet cas a do toho psani se poradne obout, abych konecne zjistila, jestli ze me v tomto smeru muze neco byt.
No jo, jenze s moji soucasnou praci se pise blbe. Domu chodim pozde, protoze je vzdycky nekdo v krizi, nebo se proste zakecam s deckama; a kdyz dorazim, tak jsem psychicky uplne vyrizena. Nez vyvencim psiky a udelam neco k veceri, tak jsem zrala tak akorat na to placnout sebou na gauc. Prace je proste vycerpavajici, a k tomu se jeste potykam s perimenopauzou, takze chronicka unava, nespavost, neschopnost se soustredit, vykyvy nalad, no znate to!
Tak si rikam, ze mozna to, co se ted stalo v praci, je znameni, ze toho mam nechat a najit si neco, kde bych nebyla tak vystavena. Ale predstava, ze opustim decka, je strasna. Mam jich ted par, kteri jsou fakt v tezke zivotni situaci a ja jsem momentalne jedina, s kym jsou ochotni mluvit. Maji na me silnou citovou vazbu, o kterou kdyz ted prijdou, tak je to jen utvrdi v nazoru, ze nema cenu nekomu duverovat, protoze je stejne kazdy opusti. Nekolika uz jsem slibila, ze az je propusti, budeme spolu pracovat ambulantne (muj zamestnavatel mi to umoznuje - i kdyz ted kvuli tomu pruseru nevim, jestli to jeste plati). To by slo do kopru vsechno...
Takze jsem od vcerejska v posteli, je mi zle z nervu, brecim a nevim, co mam delat.