Držím palce.

A ještě k těm matčiným stížnostem. Prošla jsem si něčím podobným s matkou těžkou manipulátorkou, ke konci už zcela nesoběstačnou. Roky jsem se zmítala ve výčitkách, že jsem nehodná dcera, že se málo starám. Úplně jsem cítila kritické pohledy těch pár známých, co jí zbyli, když si je každou chvíli volala na pomoc, kterou já jsem jí "neposkytovala." Zkrátím to, posloužila jsem jí do úplného konce, v tom jsem na sebe snad i pyšná. Ale satisfakce přišla na pohřbu, když mi v podstatě všichni ti známí vyjádřili úctu a obdiv. Není to míněno jako chlubení, třeba ti to aspoň malinko pomůže.

v tom som tiez opatrna, lebo viem, ze som perfekcionista a mam tendencie pri praci v skupine ("bohemov") preberat na seba aj pracu ostatnych a vypilovat to do poslednych detailov; bola som z toho po par rokoch dost vystavena, tak som zmenu privitala a dalej si vyberala uz len veci, ktore som robit chcela (externe). teraz som tiez priserne vystavena. ale ponuka je aktualna, nastup je o par mesiacov, tak sa skusim teraz dat dokopy a uvidim, co sa stane. uvazujem nad tym, neberiem to ako hotovu vec, ale ani to nevylucujem.

wau, posobis normalne (myslene v najlepsom moznom vyzname).obdivujem ta, ale zaroven viem, ze s matkou som skoncila a nic take ako "do smrti" do uvahy nepripada, lebo skor by to bola moja smrt ako jej. dakujem za podporu. 

ještě mě napadlo, jestli nemáte někde v dosahu nějaký denní stacionář, kam by se dalo docházet každej den na terapii? Mám jednu známou s depresí, a ta si to docela pochvalovala, že jí to tam pomohlo se dostat z nejhoršího.

skusim sa spytat, tiez sa mi to javi ako najschodnejsia cesta, pretoze tam snad nikto nikomu nepovie, aby to siel vybehat a pod.

tam fakt ne...

Do deniho stacionare dochazi uz dobre 3 mesice tchyne, ma deprese nabeh na sebevrazdu atd( dlouhodobe problemy se spankem) a tez je spokojena a vic v pohode. Kazdopadne drzim palce at se z toho vyhrabete.

stehovani v deprezi neni rozhodne pro kazdeho, ale jsou typy lidi a typy depresi, kde to pomoci muze. mne treba pomohl ten prosty fakt, ze jsem musela resit prakticke relativne dobre resitelne problemy a nemohla se porad utapet v zalu. tazke jsem mela pocit, ze nejsem uplne k nicemu, protoze aspon neco se mi konecne povedlo a nekam jsem se po roce a pul hnula. ale rozhodne to neni univerzalni rada, to je pravda. 

jak se znam ja bych po te pracovni nabidce skocila, s tim, ze se uvidi. navic ve vetsim meste rozhodne nikdo intenzivne neresi novou sousedku a pokud je pracovni kolektiv typu ke svacine brcko, tak si myslim, ze to nebudou prilis resit ani kolegove a prave tady by ta socializace mohla byt celkem hladka. ale rikam, neni to univerzalni rada a je to docela o kazdem, jak si to prebere.

jo, mne by to zabralo presne tak, ale ja opravdovou depresi nemam, max co jsem zazila tak nejake uzkostne epizody zpusobene objektivni pricinou. tam to pomaha

To, ako to popisuješ tú pracovnú ponuku, tak samotné sťahovanie práve v tomto prípade by mohlo byť veľmi jednoduché - proste si najprv niečo prenajmeš a ak sa s danou prácou stotožníš, že je to ok, a dáš dohromady, tak potom môžeš zdiaľky a pomaly riešiť predaj/kúpu.

Čo sa týka toho typu zamestnania, tam neviem posúdiť, to musíš asi ty, najlepšie po porade s terapeutkou.

Čo sa týka toho perfekcionizmu a braniu úloh na seba, to je tiež časť toho depresívneho obrazu, to by bolo dobre na tom tiež s terapeutkou pracovať. Mňa v tomto dostalo "do obrazu" bohužiaľ až veľmi vážne zdravotné zlyhanie, ktoré ma vyradilo na dobrý rok z normálneho života. To fakt nepotrebuješ.

Matku už nerieš, je sebestačná, nie je fyzicky chorá, nepotrebuje tvoju pomoc ani opateru. Až naozaj bude, potom môžeš rozmýšľať, či ju napriek všetkému doopatruješ, alebo to nejako zariadiš, zatiaľ si musíš zariadiť vlastný život.

Opravdu už začni myslet víc na sebe. Zasloužíš si to. 

Hlavní je najít dobrou terapeutku.

Stěhování je fakt nápor na nervy. Jednoho to ale přivede na nové myšlenky, druhého zahltí starostmi a ještě víc rozhodí. To musíš vědět ty sama, co by to udělalo s tebou. S novou prací je to úplně stejné.

Pokud ale v sobě najdeš sílu k odstřihnutí, nebudeš stěhování potřebovat.

Moc ti držím palce, jako všichni tady a upřímně mě mrzí, že nebydlím někde blízko, protože jinak bych ti klidně  pohlídala psy, kdybys šla třeba do nemocnice apod. 

A protože vím, že lidem s depresí se nemá vnucovat, že to zvládnou, tak, abych na tebe nevyvíjela nepříjemný tlak, neřeknu to, ale vím to  

A nešlo by si výhledově jednou ve velkoměstě najít stejnou práci jako děláš teď? Samozřejmě myslím, až bude líp, jen si teď aspoň pro uklidnění říct, že možností je spousta a nějak to bude. Jinak ti moc držím palce, ničeho se neboj - ve smyslu řešení svého zdravotního stavu, mám známou, která si jednoho dne doma na mateřské s dětmi prostě zavolala sanitku a na měsíc jí hospitalizovali. Zpětně to hodnotila jako nejlepší věc, co mohla v danou chvíli pro sebe i děti udělat a teď se už drží. Ten stacionář je určitě dobrá volba, moje blízká kamarádka trpěla depresemi, také tehdy volila dobrovolně hospitalizaci, ale lékaři a rodina jí nakonec přesvědčili k ambulantní léčbě a říkala, že seznámení s ostatními lidmi s podobnými problémy jí neskutečně pomohlo.

viktorka_od splavu 

Mám to taky tak. Mě se nepromítají obrazy, ale prostě nějak si tu situaci představím - ovšem nekonkrétně. Ale někdy to tak mám i ve snech (pokud tam nefigurují lidé, které znám ze skutečného života) - jednou se mi zdálo, že jsem se vdávala, ale ženich prostě neměl obličej umím si představit situace jako popis, ale neumím si představit detaily.....

Tohle je hodně nepříjemné, ale bohužel je to častá reakce nezainteresovaných lidí. Já měla mamku s depresema, takže vím, jak těžké je cokoliv dělat....... Chce to vážně odborníka a nejspíše antidepresiva, tohle samo nepřejde a nikdo jiný pomoct nedokáže...... Každopádně moc držím palce, ať je lépe

Všichni tady už všechno napsali...tak se nebudu opakovat

Dcera se mně léčí  s depresí, takže vím , o čem je řeč moc dobře...bez léků to opravdu někdy  nejde

Jen ti chci  napsat, že  ti moc držím palce.

Mne sa zosypala dcera asi pre 6rokmi. Stále pracovala, nespala, chudla, padali jej vlasy.

Nič nepomáhalo, na rady a pomoc nereflektovala.

Napokon mi rupli nervy. oslovila som sesternicu v Norsku, či by u nich nemohla chvilku pobyť. Kupila letenku, a podarilo sa mi ju posadiť do lietadla. Tam bol zrovna dvojročný chlapček, s ktorým trávila čas, ako protislužbu za ubytovanie.  Ale nakoniec tam zostala iba dva mesiace. Domov mi prišla iná baba. Našla si inú prácu a dala sa dokopy s terajším. Teraz je všetko ako má byť. Má svoje podnikanie, dieťa, vlastný byt,....Som na ňu pyšná. Ale bez pomoci, možno až trošku viac razantnej vtedy, by to asi nešlo.

A veru že som si vypočula, ako vlastné dieťa som vyhnala z domu.......Blbci, no. 

a palahniukowa souhlas, musím říct že jsem zažila podobný příběh jako ta kamarádka a sice rodiče v pohodě (ovšem taky díky tomu, že se před nimi nakonec "odkopal" sám, nevím jak by to bylo kdyby ne), ale někteří přátelé i členové rodiny se vpodstatě taky postavili na jeho stranu. no a další podobný příběh mám doma taky, takže radím nic netajit, samozřejmě nechodit a nestěžovat si, ale při vhodné příležitosti krátce jasně říct - např. s matkou jsem se přestala stýkat, protože mi ubližovala, vyměnila jsem zámek protože mi sestra kradla peníze atd... tady se není za co stydět.

mam posledni dva dny dovolene a chtela jsem odpoledne s detma na koupak a tam co? leje.

Kde? Tady ještě ne, ale už by jako mohlo!