To byla tedy velice kreativní švadlena , asi se domnívala, že zákaznice její invenci ocení. A 30 cm žádná míra, že? 

Do onoho "salonu" už nevlezu, ale hlavně teď přemýšlím, co s tím. 

Co mě ale udivilo nejvíce, že jí to přišlo opravdu v pořádku a tuším, že si v duchu říkala, "co je to za prudivou, nespokojenou, hyperkritickou čarodějnici". Paní v galanterii tu spoušť viděla, když jsem jí ukazovala šaty kvůli výběru barvy nitě a sdílela stejný názor, že toto se opravdu nepovedlo. Hned mi dala vizitku na jiné krejčovství, ale já už tedy nevím .

Já chápu, že to vždycky nejde, ale pak bych obzvlášť v tomhle citlivém věku opravdu hodně zvažovala, jestli tam s rodinou vůbec jet. Nevím samozřejmě, jestli ten výběr školy trochu nepodcenili, ale třeba moc na výběr neměli. My jsme nepodcenili vůbec nic a stejně jsme dostali přidělenou školu, kterou jsme vůbec nechtěli, protože prostě nebylo na těch našich favorizovaných místo. Dcera dokonce nechodila první dva týdny v září do školy vůbec, protože nám školský úřad nedokázal žádnou najít. Syn zase chodil první týden dost daleko ( doprava vopruz ), pak se naštěstí objevila místa v naší současné škole ( ale zase žádná z pěti v našem pořadníku ).  Nakonec se ukázalo, že tahle škola je pro nás ideální, protože tam mají velké zkušenosti s dětmi, které nemají aj jako první jazyk, ale byly to teda nervy.

Ještě k té kontinuitě. Kamarádka byla dvakrát v Německu, poprvé ještě jako bezdětná, podruhé už tam byl vyslaný její manžel. Měla takovou idealistickou představu, že se starší holčička naučí plynně německy, a pak byla hodně rozčarovaná, že dítě po dvou letech ve školce ve čtyřech letech zas tak plynně nemluvilo. Nějak jsem jí nedokázala vymluvit, že ve čtyřech letech má dítě dost omezenou slovní zásobu i v češtině, tak asi těžko bude šprechtit jak rodilý Němec. Po návratu do ČR se jim začal rýsovat post na Arabském poloostrově v zemi, kde je mezinárodní německá škola - podřídili tomu další kroky, dcerka začala v Praze chodit do drahé soukromé školky, aby si nj ještě víc zažila. Jenže pak se změnila vláda, z postu nebylo nic a manžel dostal nabídku do vedlejší země ve stejné oblasti - jenže tam je jen mezinárodní britská škola. Kamarádka se z toho tehdy moc nedokázala vzpamatovat. Vzhledem k tomu, že holčičce bylo pět, moc jsem nechápala, proč to tak řeší, v tomhle věku přece nasaje tu angličtinu už mnohem lépe, němčina sice zůstane někde zasunutá, ale ty základy tam prostě už budou a cit pro jazyk taky. U dětí v pubertě, kdy se už řeší i přijímačky na střední školy a rozdílové zkoušky, bych ty obavy z dalšího jazyka a dalšího rozdílného stylu výuky chápala, tady jsem tomu rozčarování moc nerozuměla.

Vaše děti už ve škole jsou nebo půjdou teprve do první třídy? A máte tam taky sobotní českou školu nebo je češtinu budete učit doma?

Volala jsem té doporučené švadleně, vysvětlila jí problém, který i jí přišel býti problémem (což je dobrý začátek) a zítra k ní nesu šaty. Tak uvidím, myslím, že horší to nebude. Je mi jasné, že asi řeším kraviny, ale no tak, nemám ráda navrch huj, vespod fuj.

Tak potom poreferujte. Hádam to už horšie nebude 

Také myslím. 

Děti teprve do školy půjdou, výuka bude v angličtině, češtinu budeme muset dělat doma sami. Zatím anglicky nic neumí, ve škole se tváří, že jsou na to zvyklí a mají nějaké programy a že to rychle pochytí. My to řešili za včasu, takže školu jsme si mohli vybrat, místo bylo. Uvidíme, jak to zvládnou, ale jsou dva, musí zabojovat. Když to projde hladce, budou mít velkou devizu do budoucna. Spousta dětí našich kolegů šla do školy s cedulkama, že se jim chce čůrat, že mají hlad, .... bo neuměli taky ani slovo a taky to přežili bez újmy.

Ale odmítám se zbytečně nervovat dopředu, když bude problém, budeme ho řešit až nastane. 

A jak vy s prací, drželi vám místo nebo nastupujete jinam?

Naše děti to taky přežily, i když na začátku mi jich bylo fakt líto. Jediné, co jsme skoro podcenili, byl fakt, že v UK se nastupuje do 1. třídy v pěti letech, takže dcera šla ze školky rovnou do anglické druhé třídy, a kdyby jí manželovi rodiče neobstarali paní učitelku, která jí dala za 6 měsíců nalejvárnu první třídy, tak by tam hlavně v psaní byla dost ztracená. Škoda, že tam nemáte tu českou školu, to je fakt ohromná pomoc.

Já bych se měla vracet na původní místo, ale budou to teda nervy. Mezi Berlínem a Londýnem jsem sice pracovala, ale za těch pět let se v práci všechno dost změnilo, tak v srpnu prozměnu čeká nalejvárna na mě.        

My jsme chtěli původně také britskou školu, ale taky jsme nějak opominuli fakt, že začínají už v pěti letech až nám to sdělil pan ředitel, takže jsme raději zvolili jinou i když pověst co se kvality týče měla lepší. Já chci, aby se dětem ve škole líbilo, naučili je číst, psát a anglicky, to mi pro začátek stačí 

Já jsem měla podobné požadavky a naštěstí to vyšlo. 

Možná by bylo fajn, kdybys tady zmínila to první (kam v žádném případě nejít) i to druhé (zatím s otazníkem) krejčovství.

Když mně je to trapné ... Připadám si jako bonzák, ale fotka je autentická, tak snad nejde o nic víc, než o varovnou recenzi? 

no jo, ale furt nevíme, kam NEJÍT

Já bych už rozhodně nešla sem.

Muž je od půl čtvrté na cestě z Brna. Předpokládaný příjezd v 11!

Soucítím. Cesty tímto směrem se snažím omezovat na minimum. Tam je to nekonečný příběh.

Pro mne může cestovat přes půl zeměkoule a jsem v klidu. Ovšem vyjede po D1 a já jsem jak na trní.

Takhle jsme jeli předloni na dovolenou za Brno. Chtěli jsme být v penzionu kolem osmé, tak jsme pro jistotu vyjeli ve 4 a dorazili ve 1/4 na 12. Klíč nám předávala noční ostraha a zavírající restaurace nám natočila pivo, když jsme řekli, co máme za sebou.

Kdyz jsem jeste bydlela v Mlade Boleslavi (pro zjednoduseni) pravidelne jsme Brno (ci Rakousko pres Brno) jezdili pres Nymburk, Kolin, Caslav, HavlBrod a Jihlavu... Takhle jsem dorazila domu o hodinu a pul driv, nez kamaradi, co vyjizdeli hodinu prede mnou. V tom nejhorsim pripade to vyslo nastejno...  slava nasim dalnicim, fakt...

Ta naše cesta byla šílená. Hned kousek za Prahou byla nehoda, navigace nám ukázala objížďku, takže jsme sjeli z dálnice, načež za chvilku navigace hlásila na té objížďce taky nehodu a další boční cesty byly rozkopané taky. Nějak jsme se pak na dálnici vraceli a doskákali k Brnu, kolem Brna všechno neprůjezdné i večer, děs běs. Na další den jsme měli v Brně koupenou prohlídku vily Tugendhat, tak jsme vyjeli taky s pořádným předstihem a dojeli jsme na místo asi 10 minut před prohlídkou. To byl rok, kdy i Praha byla šíleně rozkopaná, ať se člověk pohnul, kam chtěl, vždycky byla někde uzavírka. Já teda přes město nejezdím, když nemusím, ale ono se špatně jelo i k metru.

Tak já nevim co vlastně chcete?!

Když je to samá díra, nadáváte. Když se to opravuje, nadáváte.

Ono to fakt nejde tu dálnici odnést někam do opravny a pak zase vrátit zpátky v cajku.

PS: taky tudy jezdím a taky mě to se.re ...