Já se normálně přiznám, že ty Alanovy příhody čtu na dva způsoby. Když to pojmu čistě čtenářsky, tak se bavím a ráda popustím uzdu představivosti, některé ty popsané výjevy jsou vyloženě hodně vtipné, o tom není sporu.
Ale když se na to podívám z pohledu pejskaře a toho, že se to opravdu stalo - snad si nesedím na vedení :-)- tak mě ten smích trochu přechází. Už z představy, že by mi pes takhle někde běhal, mi trochu běhá mráz po zádech. Jestli je Alan na vašem avataru, tak se třeba napadení jiným psem nebojíte (i když taky se to nevylučuje), ale píšete o tramavajích, takže nejspíš nebydlíte někde na samotě. Já bych asi trnula strachy, že mi ho někde srazí auto nebo ta tramvaj. Ta přinesená kořist by mi asi taky nepřidala na klidném spaní, představa, že to někde (byť v dobrém) uloupil nějakému seniorovi/dítěti/nebo jednoduše někomu, kdo se bojí psů, by mě taky dost zneklidňovala.
Je mi jasné, že tam budou nějaké další okolnosti, které neznám a třeba nemůžete ovlivnit, ale z toho, co tu píšete, bych asi na vašem místě udělala všechno možné, aby se sám nemohl vytratit z domu/zahrady. A taky ho teda nepouštěla na volno, když bych věděla, že mi při nejbližší příležitosti vezme čáru a já se zase budu nervovat, co všechno se mu může stát.