Jo, to je jasný. Mě jen zarazilo to lpění na třech hodinách, to dodržovaly naše mámy a málokterá se dostala s kojením dál než na tři měsíce ;) A taky vycházím z toho, že syn byl maličký, sice donošený, ale podměrečný ;)
Nevim, jak se starat o mimino, ale jestli jsi unavená a návštěvy a jejich rady ti dávají zabrat, tak nemáš povinnost je přijímat i když máš narozeniny, někdo jinej má narozeniny, jsou vánoce a kdoví cosi. Od toho máš manžela, kterýmu řekneš svůj požadavek včetně třeba toho, že tchýně má vysmrádnout po půl hodině a on ať si to dál vykomunikuje a zařídí. Prostě se starej jen o sebe a o mimino, k nikomu dalšímu teď povinnosti nemáš;-).
Moje dítě leze po čtyřech naprosto ukázkově, ale už strašně dlouho a zdá se, že u toho už i zůstane 
Mně to nevadí (i když v čekárnách u lékařů bych byla radši, kdyby se batolil, namísto vytírání podlah po čtyřech), aspoň ještě nemusím kupovat boty. Ale ještě jednou se mě někdo z rodiny zeptá, jestli už chodí, tak mu vyškrábu oči
O tom bych mohla psát romány. Syn podnikl první kroky v 18 nebo možná dokonce skoro 19 měsících (to je myslím hranice patologie). Bylo to z nuly na stovku, dloho nic, celá rodina nervózní. A pak se jednoho dne z dřepu postavil a někam suverénně odpochodoval, bez jakéhokoli zaškobrtnutí. Ale nervy jsem měla, a hlavně díky rodině. Doktoři říkali, že to chce čas a trochu cvičit (Vojtu jsme v tomto věku už nezvládali, ale pomohla nám taková nenásilná stimulace), ale rodina se do toho obula, pořád se vyptávali, dokonce nám jednou na vlastní pěst domluvili nějaké vyšetření na druhém konci Prahy. Mě to dost hnětlo, měla jsem pak už pocit, že mají dojem, že to snad nějak flákám. Ale chápu je, je to jejich jediné vnouče, tak to hodně řeší.
presne tak.
jo to je peklo dnesni doby. kdyz tech deti/vnoucat bylo 5-10-20... nikdo neresil nebylo kdy:-))
No s mluvením mě taky otravují. Přitom ještě nemá ani 13 měsíců. Jako v pátek nemluvil, tak asi v úterý bude 
Co kdyby ano, že? Je třeba se vždycky zeptat!
S mluvením zrovna pozadu nejsme, ale jinak mám skromnou teorii, že spoustu dovedností děti rozjedou, až když je k nim pošťouchne někdo jiný (rozměj nikoli matka, ale např. hlídací babička, případně jiné dítě). Tak to můžeš doma předestřít :-) Já jako postarší rodička jediného dítěte jsem se samozřejmě snažila od miminka ukazovat obrázky, knížky a tak podobně. Ale s jakoukoli vývojovou novinkou zpravidla přišel po víkendu, kdy byl hlídaný u babiček.
A hlavně - i kdyby mluvil, tak rozhodně ne před návštěvou, ne? Však i doktorka se vyptává většinou mě, než aby "zkoušela" syna, protože ví, že toho děti před jinými lidmi zpravidla moc nepředvedou. Tchyně teď byla v šoku, že syn nejenže promluvil, ale i pojmenoval barvy :-) Umí to již déle, ale neměl potřebu exhibovat během jejich pětiminutových návštěv, rozvázal, až když s ním strávili více času. Jinak pro uklidnění, syn teď měl dva roky a rozmluvil se až teď (a to rozhodně nemluví v rozvinutých větách, spojí tak dvě tři slova). A nepřijde mi, že by na tom ostatní stejně staré děti byly lépe, naopak.
Hele a ty návštěvy, mně se to taky nezdá, ty lidi nemaj rozum. Normálně se s nima chvíli pobav a jdi si lehnout. Dělej unavenou, máš na to nárok, program máš náročný. S rodinou se ještě užijete. Časem to člověk začne pozorovat, že dítě se fakt snadno rozhodí. Když jsme měli bojkot kojení, byli jsme nakonec několik týdnů v podstatě zavřený doma, aby se mi aspoň trochu syn najeld. Dítě potřebuje podněty, ale přiměřeně, když je jich moc, zase má problém je zpracovat. To si všechno vypozoruješ, hlavně se nenech řídit radami a přáními ostatních. Možná se ti to tak nebude zdát, ale ty jako matka s dítětem trávíš nejvíc času a nejlíp poznáš, jak je na tom, i když nemáš zkušenosti. Já si v tomhle začínám věřit dost pozdě, ale i zpětně vidím, že jsem to byla celou dobu já, kdo věděl nejlíp, ať už šlo o kojení, spaní, pohyb... Je velice pravděpodobné, že jak to cítíš ty, je to správně.
Na tohle jsou ty potvory pripraveny, hned mi oznami: No jo, ale kdyz oni se mnou stejne nebudou a budou rvat.
A fakt neznam vetsi opruz nez po pulhodine vytouzeneho programu telefonat, ze decku je smutno, prijedte.
No nic, dneska hodim na fb nakej inzerat, treba nekoho splasim.
Ja teda to brzké navštěvování nechápu. Když si vzpomenu na první dny doma po přivezení miminka, tak to byl zmatek nad zmatek.
Tak 14 dní na zabydlení a zajetí režimu by mělo byt minimální hájení.
@Gatita
Hm, mně bylo řečeno, že fyziologicky je správný věk na chůzi 16 - 18 měsíců a že čím dýl se dítě pohybuje po 4, tím líp. Myslím, že případ Gatity a Garfie to celkem potvrzuje - krásně zvládnuté vzpřímení a chození.
Mimochodem cviky, které mám předepsané na záda tak z 1/3 vycházejí z polohy na 4, já prostě na vlastní kůži zažívám, jak je to důležité. Nedá se tomu utéct
U nás teda nikdo zatím žádné problémy nemá. Je to 5 dětí v rodině a nikdo z nich zatím nelezl. Musím říct, že ani já a moji sourozenci a jsme myslím taky všichni v pohodě i v těch 40-50.
u nás s tím mluvením v roce taky babičky otravovaly, naše všechny začaly mluvit hodně po druhém roce, teda
naše poslední bude mít tři a teda spojuje ty 2-3 slova posledních pár měsíců. A to radši nemluvím o výslovnosti, to je kolikrát hádanka a musí mi to říct 5x
Tak to je přesně, jak ta moje neteř. Plazí se nakřivo, na 4 si sice stoupne, ale hned zase lehne. Jak se doplazí k nábytku, tak jde na kolena a do stoje. Jen u nich je rozdíl, že ona problém měla a cvičí už skoro od narození. Přesto je ten vývoj jiný. Zas na těch nohách už se nijak netřepe, stojí pevně.
Ještě teda u nás je to běžný vývoj u všech dětí...mých i mých sourozenců. Dítě, které leze po 4 jsme neměli nikdo .
Přesně jak popisuješ, plus mi teda terapeutka ukázala, jak mu fakt svaly chybí, nestačí. Mně by bylo upřímně jedno, že přeskočí lezení, chodit by se naučil i tak, ale štvou mě ty souvislosti, proto s tím chci něco dělat. Plus vím, že u jednoho dítěte mám ten luxus, že můžu podstatnou část dne strávit nácvikem. Ono mu pak taky nezbyde tolik času na to vytahování se za nábytek.
my jsme teda dudlík aplikovali na neutěšitelný pláč, pokud si požvatlává a je v pohodě, tak bych nedávala. A radši ne, pokud kojení není úplně super, jak tu někdo zmiňoval, mohl by to taky být začátek konce kojení
Dřív se po porodu po dobu šestinedělí ani žádné návštěvy nedoporučovaly a myslím, že důvod k tomu byl. Pro dítě, které potřebuje hlavně klid, je to moc a nedokáže si to srovnat v hlavě. Cítí nervozitu matky a potom třeba i probrečí noc bez příčiny.
Další věc je, že nevíš, kdo ti co donese."No jsem trošku nachlazená, ale když já tak moc potřebju tu vnučku vidět, včera jsem zvracela, ale to bylo z jídla...dnes už je mi dobře".
Já jsem řekla opravdu jen mamce, taťkovi a tchánovi. Asi po měsíci se opatrně ptala švagrová a tak jsem v klidu řekla, že na hodinu jo, ale dýl mi to nevyhovuje. Naštěstí teda u nás nikdo nebyl takový, že by u nás chtěl být pořád. Já sama se dodnes divím, když mi někdo v šestinedělí řekne, ať klidně dojdu na návštěvu.
Já právě v pohodě nejsem a manžel taky ne. On chodil už snad ve 3/4 roce, ani v době vrcholového sportu nevykompenzoval svoje kulatý záda, já jsem křivá podle všech možných os, takže kromě páteře samozřejmě problémy s klouby... A v rodině máme i další nelezce, pacienty ortopedů. Jak má člověk to varování denně na očích, nedá se mávnout rukou nad vlastním dítětem. Ono je i jiný, když to nějak zjednodušeně zhodnotí pediatr a pak to vysvětlí specialista. I kdyby byla pravda někde uprostřed, stačí mi to. Možná je i rozdíl v technice plazení. Syn to tahá jenom rukama, tělo zapojuje minimálně a jednostranně, takže o posílení svalstva nemůže být řeč, zato má pěkný bicáky
Hlásím, že dynda mluvila krásně už v roce. Zásluhy se jaktěživ připisují ukecaný babičce.
