On i uvaří, ale vytáhne recept a s každým jednotlivým krokem se chodí zeptat.
Znám i horší.
Co kdybych udělal guláš? Já: OK. Tak já skočím nakoupit. Co je potřeba? Já: diktuju seznam. Klika cvakla, i lehám ke knize/k televizi/k noťasu/do vany.
Do pěti minut telefon: Jaký to maso?! Mají tady... Já: posloužím radou.
Za další dvě minuty: Která je lepší ta paprika? Mají tady... Já: tvl to je úplně jedno! (zkrátím to, telefonátů za nákup proběhne průměrně pět, poslední končí mým záchvatem)
Doma: No no, snad jsem tolik neobtěžoval! Hele poď se podívat, jak je to maso pěkný! Ano, je to maso.
Jo počkej, nechoď nikam, jak velký to mam nakrájet?!
Kolik tý cibule?
Nejdřív osmahnout co?
Co tam eště dáváš?
Ježiš neřvi, snad sem se jen zeptal!
...
Budou lepší knedlíky nebo brambory?
No dyk se jenom ptám!
...
Otvírám si flašku.

