To otužování moc nefunguje, těžko dupáním a hulákáním kolem děcka změníte jeho citlivost a osobnost. My jsme kolem miminka rozhodně po špičkách nechodili. Do ložnice šel spát jen v noci, jinak byl v postýlce v kuchyňoobýváku, kde se vařilo, mluvilo, jelo rádio, televize. Ale fungovalo to tak do dvou měsíců, pak začal potřebovat na spaní ticho a tmu, případně houpající kočárek, ale opět ticho. Takže moje procházky se změnily na útěk a schovávanou před hlučnými dětmi, psy, tetkami, puberťáky, sekačkami, vlakem atd. Protože jakmile se vzbudil, byť jen po pěti minutách spánku, už znovu neusnul, přestože potřeboval spát třeba dvě hodiny. A kdo to odnesl? Kdo měl na prd celý zbytek dne a často i noci (které byly už tak pekelné)? Kdo musel změnit všechny plány? Matka, samozřejmě. Neuvěřitelně lehké spaní má dodnes, navíc potřebuje klid i k usínání, nikdy neusnul na koberci uprostřed hry nebo někde na návštěvě nebo při cestování, jak to vídám u ostatních dětí. Otužování první dva měsíce byli prostě úplně k prdu.
No uplne do bodky ako u nas.
Klud na spanok potrebuje, staci, ze vonku zahrmota auto, zazvonia zvony na kostole a uspavam znova. Uz myslim, ze zaspal a on sa zrazu otoci, povie TAM! A je to v prdeli. Raz som tak zle zaganila na sofera dodavky co zatrubil ked som sla so spiacim krpcom okolo, ze sa mi az pohladom ospravedlnoval
chudak, ale pri tom utekani s kocikom pred zvukmi uz som bola jeden cas pekne vynervovana, nedalo sa kam zdrhnut ![]()

