Pinot Noir Ale to je výborná historka Ovšem to nás vrací k tématu, jestli je dobré nebo ne odvádění pozornosti. Tady to zafungovalo. Dokonce to dlouhodobý efekt

​Tak záleží, co je cílem. Jestli zkrácení/zmenšení řevu, tak zafungovalo, jestli vylepšení vztahu k tomu, kdo tu pozornost odvedl, to asi moc ne.

Pinot Noir omlouvám se, že tak používám vaši situaci, vím, že se tím dostávám na tenký led a samozřejmě o vás nic nevím, jen bych ráda notna vysvětlila svůj postoj.

Evaevajj, tu studenou vodu si taky pamatuju :D asi to fakt bylo ve vetsinove populaci brany jako normalni, ve smyslu bezny. od te doby se nastesti dost zmenilo :) 

Evaeva Já myslím, že třeba můj brácha fakt tělesný trest nezažil. Co se týká mně, já byla náročnější dítě, tak rodičům párkrát ujely nervy (taky jsem jednou šla pod studenou sprchu), ale myslím, že to nebrali jako běžnou součást výchovy. Na druhou stranu si z toho ujetí nedělali tak velké výčitky, jako si ze svých ujetí dělám já. A teda moji rodiče jsou narození začátkem padesátých let, tak by člověk řekl, celkem stará škola.

Lilly_Ku Jo jinak o metličce na děti jako o učinném prostředku mi říkala tchýně ještě nedávno:-D Jakože fakt, ale jako ne na děti věku nějakejch floutků, co nosí prušvihy ze školy, perou se, odmlouvaj, jsou sprostý,  ale na děti věku dvou tří let. Jakoby ono je to tak mimo, že je to až vitpný. Že nějak tu metličku mám mít doma, i vystavenou a tím hrozit nebo co, ty vole:D. Já nevim no, když se podívám na samba, bylo to málo, bylo:D:-D

Anema taky vem v úvahu, že Ríšovi je osm

Evaeva já fakt nechci posuzovat tuhle konkrétní situaci, protože těch věcí, co bych musela vzít do úvahy, je mnoho a velkou většinu ani nevím.

Janulik03 Otřesný. Já jsem myslela, že ty řemeny jsou v nemocnicích pomůcka z dob Francjosefa ale bohužel jsem je viděla u mojí babičky, když byla hospitalizovaná. Ona měla stařeckou demenci a když jsem se ptala sestry, tak si prý vytahovala kanylu. Ale přijde mi to fakt hrozný, skoro jak ty tělesný tresty.

Karja jj, metlicka na dvoulety v obdobi vzdoru, nejlepsi trik :D 

DruI moje máma považuje za výchovné dát přes ruku batoleti, když vyhazuje hlínu z květináče třeba. Takže i malá ségra, jakožto naprosto klidné a hodné dítě, občas dostala. Přitom spoustu jejích divností, jakože se rozbrečí, když dostane nečekaně dárek, akceptovali, nebo aspoň máma. Na moje děti to teda nezkouší.

Karja Se taky dívám na manžela a koušu do jazyka, když mi tchyně udílí výchovné rady

Anema jasně. Já jen že věk taky hraje roli, to dítě dozrává a má za sebou nějakou historii, kdy ta bolest třeba byla přijatá 

Evaeva Lilly_Ku u nás doma tělesné tresty nebyly, rodiče mi říkali, že v batolecím věku nás občas pleskli přes ruku, když jsme brali a sahali, na co se nesmělo, opravdu jen symbolicky. Ale byl to věk, z kterého si nic nepamatuju. Zažila jsem jedinou facku, někdy v pubertě, kdy mámě ujely nervy po nějakém mém výlevu. Vystříkla mi tehdy krev z nosu, ale mně tehdy tekla krev denně, ani to s tou fackou vlastně nesouviselo, ale stejně se máma hrozně styděla a omlouvala se mi, pak jsme se tomu zasmály, bylo to celé takové komické. Brácha byl sígr, ten možná párkrát dostal, pokud ano, tak v afektu, žádné cílené "trestání". Vím jistě o jednom připadu, kdy dostal pár facek, protože o tom se u nás dodnes mluví, a to když mně, o osm let mladšímu batoleti, nastříkal do očí biolit. Ale ve starším věku, kdy bych si to pamatovala i já, to už ne.

Táta býval mlácený smotaným kabelem, na určeném místě, klidně týden po tom, co se trestaná věc udála, až přijel jeho otec z práce, no psycho prostě. Takže je odpůrcem tohoto stylu "výchovy". V mámině rodině myslím žádné fyzické tresty mimo těch jako u nás (plácnutí batolete přes ruku) nebyly nikdy. Máma je z rodiny dělnicko-zemědělské, mnohodětné, vesnické. Takže jo, existovaly rodiny bez fyzických trestů už poměrně dávno.

a chci se tu přiznat, že já mám amoky šíleně agresivní a myslím si, že nikdo, kdo mě potká jen občas, by to do mě neřekl. Takže moje děti by snadno mohly být týrané a nikdo by jim to nevěřil . Vůbec nevím, kde se to bere, ale aspoň dělám fakt cokoliv proto, abych tomu předcházela, protože čím míň těch amoků je, tím víc stoupá šance, že to ustojím bez fyzického útoku. A jsem fakt ráda, že tu čtu, že jsem fakt výjimka . Můj muž by je taky nikdy nepraštil, ten na ně řve a nebo je zavře do pokojíčku. Ale bavíme se o fakt extrémně vyhrocených situacích. Ne, že by si někdo z nás myslel, že je to vhodná výchovná metoda.

Evaeva Jít za dveře bytu je taky tělesný trest? Pro mě teda ne. Tak to tady asi celou dobu píšu o něčem jiném

Lilly_Ku Karja Pocházím s malé vesnice na jihu Moravy. My si tu viděli všichni do talíře a mezi náma děckama se vykecalo všechno. Některá přátelství mám dodnes a máme ty děti, tak se to téma mlelo i později. A fakt nebyli bití všichny. Ani většina. Ale běžný to bylo, když někdo dostal. Nad tím se nepozastavoval nikdo.

Mám kamarádku, kterou máma neuhodila nikdy a táta nešel pro ránu daleko. A ta třeba říká, že jí vždycky bylo milješí, když průšvihy řešil táta. Přišel, vyliskal to a bylo vyřízeno. Prý mohem lepší než máma, která vedla přednášku a při velkých průšvizích pak i brečela. Ta kamarádka svého syna už nebila jako trest. Ale  jen proto, že chápala, že to může napáchat škody, že to syn může vnímat jinak než ona. vím, že ho plácla přes prsty, když je někam strkal apod. ale víc určitě nic. 

A nejvíc byla bita spolužačka, která nesměla přinést domů horší známku než jedničku. Ta nám i na návštěvě ukazovala důtky, kterýma dostávala. Normálně jim tam viseli na viditelném místě. To jsme teda ostatní kamarádky stály a hleděly se spadenou bradou. Dodnes si tu situaci živě pamatuju. kromě ní nikdo z nás vůbec nevěděl do té doby, co to důtky jsou!

Anema myslím, že od notna to byl jen vtip, trefné navázání na téma, protože R. je klacek, na kterého žádné odvádění pozornosti už nefunguje, bude řvát, jak dlouho chce, nebo nebude řvát, protože je babička trapná, je to už zcela samostatná bytost. 

Pinot Noir můj táta o svém dětství nikdy moc nevyprávěl, ale jak znám dědu, tak tam se pro facku nešlo daleko, natož aby člověk mohl mít vlastní názor. Neměl ani vlastní pokoj, aby děda mohl mít dílnu na své koníčky. To jen pro dokreslení. Takže vidím, že on udělal velký pokrok a taky si pamatuju spíš mamku, jak nás tělesně trestá. Ale zase ona s námi byla skoro patnáct let doma, takže byla u většiny situací. Vyloženě vyhrocených situací si pamatuju opravdu pár, nežily jsme ve strachu, ale že by se někdy za to omluvili, to ne. Bralo se to prostě jako součást výchovy.

Evaeva jo, ja byla na kyretazi s narkozou kvuli zamlklemu tehotenstvi. Ale nejak spatne to vycistili a udelal se mi velky hematom se zanetem. Ja behala temer denne ke svemu gynekologovi, ten me posilal vzdycky zpet do nemocnice, at to tam resi, tam mi udelali ultrazvuk a poslali domu, ze za ne v pohode a noc nevidi. Po asi tydnu, kdy uz to bolelo tak, ze jsem sotva sedela a antibiotika nepomahala, me tam poslal znovu, se zpravou, kde bylo tucnymi kapitalkami, ze mam ten a ten problem, ze me tam uz nekolikrat poslal a muj stav se stale zhorsuje. Na ultrazvuku byl jiny doktor a ten rikal, ze muj gynekolog mel pravdu, opravdu tam je to, co jim cely tyden pise... a na ambulanci pak byla mlada doktorka, ktera si s tim nevedela rady, tak zavolala nejakeho stareho profesora a ten prohlasil, ze me ma sestra s doktorkou drzet, ze to jde vycistit tady a ted. Po par minutach se za me obe primlouvaly, ze ta narkoza by prece sla... Apolinar. Proto jsem byla nedavno tak kriticka k tem fotkam a pristupu k pacientum

.oji rodičia nás tiež nebili. Teda raz som tak vytocila mamu, ktorá práve zehlila, tak vytrhla kabel zo zasuvky a chcela ma nim udrieť. Bezala som pred ňou zopár koleciek okolo stola, potom som vybehla von do sooy, hore po rebríku a rebrík vytiahla za sebou.  Olo to hrozné a smiešne naraz a myslím že bola najviac spomínaná historka. Teda až zlosť vyprchal

Ja se teda přiznávám, ze mi ta ruka obcas ujede, rozhodne to nepovažuju za kvalitni výchovný prostředek a vzdycky to beru jako selhání, ale holt nervy mam proste jen jedny. 

Paradoxně čím menší dítě, tím vic mě dokáže vytočit do nepříčetna. Staršího jsem neplácla už roky, roky, tam si to prostě nějak vyříkáme, přinejhorším vykřičíme. Ale to dvouletý, který je absolutně rezistentní vůči jakékoli logice ... to mě vlastně vytočí nejvíc. Takze ano, kdyz mi i po xtém upozornění a vysvětleni nahází písek do očí, tak pres tu ručičku plácnu. Hezky to navazuje na to tema zvládání vlastní bolesti, ja teda hodně špatně snáším; když mi to dítě úmyslně fyzicky ublíží a mě to v tu chvíli skutečně zabolí, tak to pak to plácnutí je z moji strany naprosto iracionální neovládnutelnej reflex. 

Zina a to je hezký!