Garfie já si umím představit, že to kimono může i pár let vydržet, že je vlastně jakoby rostoucí, jak se tak omotává
Postřehy z Japonska
25. února 2021 21:15
Mulen Nevím, jak je to u dětského kimona, ale dospělé má vlastně jen jednu velikost a různě ho omotáváš a podebíráš pomocí pásů a spodničky, je to dost složité. Ale tím pádem se opravdu dá dědit z generace na generaci. Ono se i speciálně skladuje, kdo má kimono po babičce, je šťastný, protože tehdy se ještě dělala kimona opravdu poctivě, z hedvábí, ručně malovaná. I dnes se takové dá sehnat, ale za nehorázné peníze. Jinak je běžný polyester a sériový potisk.
Garfie taky jsou pry rodova kimona se specialnimi namalovanymi znaky toho rodu, a ze to je hodne drahocenna a nekolik generaci uchovavana zalezitost?
Ve škole dnes máme volno, tak jsem vzala děti na výlet, moc jsme si to užili, ale dám sem nějaké fotky a postřehy až zítra, teď jsem úplně vyřízená, výlet se protáhl víc než jsem čekala. Ale byli jsme u moře a díky spoustě mořských potvor ve zdejších obchůdcích jsem si uvědomila, že jsem vám vůbec nenapsala o návštěvě muzea lovkyň perel v Mie, byli jsme tam během podzimních prázdnin a v tom množství chrámů a poutních cest jsem to úplně vypustila, i když to bylo moc zajímavé. Určitě jste už o japonských lovkyních perel slyšely, první lovci a lovkyně se potápěli už kolem roku 750 (první doložené zprávy), obrovský rozmach ale nastal na konci 19. století, kdy si je začala najímat firma Mikimoto, první výrobce perelových šperků.
Původně byli mezi lovcemi i muži, ale ženy se osvědčily více, jsou prý odolnější vůči chladu a také vydrží déle se zadrženým dechem (většinou kolem sedmi minut), takže tohle povolání prakticky ovládly. Nosí zásadně bílou, věří se, že odhání žraloky. Dřív se potápěly jen v bederní roušce, ale po druhé světové válce jim to nadřízení zakázali, protože pobuřovaly americké turisty. :-)
Učit se začaly většinou kolem 13-15 let od svých matek a v aktivní službě bývaly až zhruba do 70. Kdysi býval o tohle zaměstnání obrovský zájem, lovkyně vydělávaly slušné peníze, mohly cestovat, měly spoustu svobody. A byly vítané partie, takže muži se o ně rvali. :-) Ještě ve čtyřicátých letech bylo v aktivní službě kolem šesti tisíc lovkyň, dnes je to pár desítek a už spíš jenom jako atrakce pro turisty. I tak tohle zaměstnání asi brzy úplně vymře, protože věkový průměr je dost vysoký a mezi mladými ženami je nulový zájem. V muzeu byla spousta starých fotek a zmíněná i jedna z lovkyň, která poměrně nedávno (nevím přesně, tři nebo čtyři roky zpátky) umřela přímo ve službě, bylo jí 80 let!
Kokoska O rodových kimonech jsem neslyšela, ale určitě to bude pravda, zní to hodně japonsky. :-) Ale několik generací udržované kimono je určitě nechci říct běžná, ale rozhodně ne výjimečná záležitost, v takových tradičních místech jako je Kyoto nebo Kanazawa určitě.
Jinak ona se ta kimona různě přešívala a recyklovala, dělala se z nich třeba menší dětská, nebo se zkracovala na různé kabátky a když už bylo úplně na vyhození, tak se látkou potahovaly třeba různé krabičky, nebo se dělaly kabelky a podobně. Běžně se párala, třeba při každém čištění, proto se šila jen ručně.
Garfie to je fakt zajimave, krome tech turistickych akci se uz asi perly produkujou jen kultivovane?
Jak jsme v tom Japonsku byli, jedna ucastnice zajezdu hledala na Ginze prave obchod Mikimoto, ze dostala od manzela penize a ma si koupit prave od nich neco s perlou, ne jinde.
Garfie uz se tesim, az budeme mit kurz oblekani kimona! 
Garfie Japonské lovkyně perel znám převážně z křížovek. Na tři.
Kokoska Jo, Mikimoto, to je tady paní značka! :-) Ona ta "ama, lovkyně perel" je trochu zkratka, původně, nebo většinově amy neloví perly, ale prostě všechny dary moře. Perly začaly lovit právě až díky Mikimoto, který si je začal najímat. Takže i dnes loví vlastně všechno. A pořád to existuje jako profese, dnes už je i na seznamu kulturního dědictví. Což mi připomnělo, že na nějakém seznamu japonských památek a kulturních dědictví je i způsob jejich dýchání, nebo spíš zvuk, který vydávají při vynořování. Mají nějakou speciální techniku, kterou cvičí od mala, zní to jako píšťalka a pomáhá vyhnout se poškození plic.
Sweet Potato jojo, taky jsem svou znalostí ohromila děti i muže!
Garfie takhle jsem ohromovala v egyptském muzeu v Turíně, díky načtení detektivek že starého Egypta, o soudci Amerotkem:D
Garfie Lovkyně perel. To je asi jediná práce, kvůli které bych byla ochotna přestat kouřit. Já mám po jednom z rodičů něco s plící, že dokážu nasát víc kyslíku, než většina populace. Potápím se ráda a koštýř natáhnu na dva. :D :D
Kan Škoda, že bydlíš daleko. Bylo to takové smutné, je očividné, že je to vymírající profese a ty aktivní lovkyně to nedokážou zastavit....
My včera byli na ostrově Enoshima, o ktetém kdysi continuity prohlásila, že by tam jezdila pořád. :-) A bylo to fakt super, byla jsem tam poprvé za bílého dne, děti měly ve škole volno, bylo krásné počasí a užili jsme si to parádně! Ačkoli je to poměrně malý ostrůvek, nabízí spoustu atrakcí, krásnou pověst o vziku, tři svatyně, jeskyni, krásné pobřeží, botanickou zahradu a vyhlídkovou věž.
A vtipné nádraží
A vtipné obyvatele
A taky zajímavé restaurace
A cool poklopy na kanály
Garfie dekoraci POD stolem jsem jeste nevidela :) Vsechno je to hezky.
Garfie to je hezké 
Dám sem ty fotky z našeho povedeného výletu postupně, protože jich mám moc! :-) Na tak malý ostrov je tam překvapivě mnoho atrakcí. Třeba jeskyně, které vznikly mořskou erozí, ale opakovanými zemětřeseními byly vyneseny nad hladinu vody. Je z nich krásný výhled na moře, jde se k nim přes přílivová jezírka, kde při odlivu můžete vidět mořský život, my třeba měli štěstí na živou chobotnici!
Jde vlastně o dvě propojené jeskyně, v jedné vznikla před zhruba 1500 lety císařská svatyně, dřív se věřilo, že je propojena s posvátnou horou Fuji. Je v ní socha bohyně Benten, která tento ostrov vytvořila. Je zde také socha bohyně slunce Amaterasu, která je údajně přímým předkem současného císaře. Druhá jeskyně je zasvědcena drakovi, který terorizoval okolní oblast, dokud ho bohyně Benten nezkrotila (při tom právě vznikl ostrov) a on se do ní nezamiloval. Je to dost působivé, protože k němu vede jen úzká a nízká chodba, musíte jít v překlonu, se svíčkou v ruce (dostanete u vchodu), hraje dost dramatická hudba a drak vydává děsivé zvuky podobné hromu, tím horší, čím víc se přiblížíte.
Výhled z jeskyně
svatyně
A drak :-)
A přílivová jezírka plná krabů (a chobotnice byl velký zážitek!!) A taky jsem nestihla utéct před přílivem a namočila si boty!
A tady je krásně vidět, jak je tahle nádhera blízko civilizaci.
