Tak jen pro vysvětlení...nepamatuju si,kdo se ozval...jasně,nemusím si to nechat líbit,ale já jsem holt už taková nátura,že musím vyhovět všem a nezklamat a mlčet k tomu..taťka je psychicky zcela ok,ale připisuji to "stařeckým manýrům"a nechci jít do sporu...myslím,že by to nemělo valný efekt...
Vždycky si řeknu,že kdovíjaká bába budu já...ale je fakt,že to občas zamrzí a samo naštve...
Maureen pokud tě to uklidní, muž se s tchýni hada a vymezuje zcela pravidelne, cca jednou měsíčně. Daří se tím držet ty manýry trochu na uzdě, ale rozhodně to není žádná spása.
Maureen ja kolišem medzi - usmievam sa a súhlasím (a myslím si svoje) až po nenechám sa skákať po hlave a hádam sa. Závisí to od môjho cyklu, levelu únavy a tak podobne.
Maureen Tak záleží na tom, jaký byl tatínek během svého celého života. Pokud se to zhoršilo ke stáru, tak za to většinou může nemoc. A ne, není to omluva, jen prostě to tak je.
Myslím, že úplně nejhorší na tom je to kolísání mezi jeho a tvýma potřebama.
Tipuju si, že děláš věci nejlépe, jak umíš. A pak není co řešit 
Tak u nás byl na Silvestra příšernej rachot. Tentokrát to jelo nejen v parčíku pod balkónama, ale i na druhý straně baráku, na hlavní ulici, kde probíhaly téměř profesionální, veliký a dlouhý ohňostroje (pořádaly zjevně hospody). Nebylo úniku... Jedinej, kdo nehnul brvou, neboť to celý prospal, byla Poppy 
barbucha Díkybohu!
Já letos nechala Netopýrku holkám doma, příště už jí to neudělám. V jindy poklidné vilové čtvrti to prý lítalo jak u Trafalgaru.
Jo, byla jsem ráda že to aspoň tomu čoklovi nevadilo. Já už lezla pomalu po zdi, jak to bylo z obou stran 
Ale tak aspoň že měla Netopýrka společnost, hůř jsou na tom psi který někteří nechaj doma i samotný (a jdou se poveselit do hospody).
Já trochu doufám, že nový rok bude o chlup lepsi než tyhle dva dny. Včera jsem si rozbila jeden z foťáku na telefonu, což jsem ještě přešla bez ztráty dobré nálady, ale dnes dorazila zpráva, že 30.12. umřel náš třídní že střední. 
65 let mu bylo.
continuity 
příliš mladý na odchod.
whiskasno právě, my jsme byli jeho první třída. Pak se stal zástupcem a měli jsme třídní a o tu už jsem měla strach. Bude ji tak k 90. a pořád chodí na stretavky.
No jedině dobré na tom celém je, že umřel někde na túře. On to miloval.
continuity Bude to znít asi blbě, ale takové zakončení je fajn (pokud bych si tedy já mohla vybrat, např. oproti X rokům nemohoucnosti), jen ten čas mohl být delší . A paní třídní, tak to je neuvěřitelné! Když slouží tělo i hlava, tak i 90 může být radost.
continuity To je mi líto. :-( Naše třídni z gymplu měla letos (teda loni) už desáté výročí, navíc spáchala sebevraždu, to bylo moc smutné.
Garfie díky.
Včera jsem se dozvěděla, že dcera mojí dobré kamarádky má akutní leukémii. Čekali od svátků na výsledky. Vůbec se z toho nemůžu vzpamatovat, má jen 18, jak můj syn
Renusatko Ouvej.
To je mi líto
continuity letfenixa Samantha ano,není to vždycky tak hrozné,snažím se věci dělat co nejlíp,ale stejně je to někdy málo...
A ano,má to kořeny v dětství,kdy jsem musela být snaživou holčičkou a očekávaly se ode mne jen ty nejlepší výsledky...
Děkuji všem za podporu
Maureen velmi s tebou soucítím- můj otec je takový už od relativně mladého věku. Věčně nespokojený, nepříjemný. Všechno špatně, všichni debilové. V létel moc vedro, v zimě moc zima...Celý život dělám přemety a nemám nejmenší špetku respektu (k sobě jako osobě). Teď se se mnou 3/4 roku prakticky nebavil pro vtip (jeho stylu), který jsem udělala vůči němu, ačkoliv jsem se omluvila (jako by bylo za co). Na vánoce vše vyeskalovalo, když dal starší dceři dárek, který považuju za nebezpečný a mladší se na něm přizabila- skončila pádem, natlučená hlava, vyražený dech, pár vteřin z ní lezly nesouvislé zvuky, ani ne slabiky. Na můj nesouhlas, strach a vyjádření, že to bylo naposledy, co kupovali něco neodslouhlaseného reagoval vystupňovanou zlobou, všechno se otočilo proti mně. Jako zdravotníci jsme si vzali na triko, že nepůjdem na pohotovost- malá se vzpamatovala a všechno naštěstí dobře dopadlo. Definitivně mi došlo, kolik let života jsem ztratila, když jsem kolem rodičů skákala jak opička na gumě, s naivní představou, že mi třeba taky vyjdou vstříc nebo trochu pomůžou při našem pracovním vytížení, zatímco mi nezřídka komplikovali život a narušovali plány. A z toho jsem opravdu velmi, velmi špatná a ještě víc se děsím výhledu do budoucnosti- jak se o ně jednou postarám při tom, co mi celý život dělají.
marieu Lituji hodně. Nemáš vůči nim žádnou povinnost se postarat.
