Ja měla první dceru hrozně šikovnou. Ta umělá všechna zvířata v tom roce a čtvrt, včetně hada a podobných kravin a když se jí kamarádka snažila na něčem napalit a zeptala se jí, jak dělá srnka, tak ji řekla, ,,Hopi po lese,,:-D. Ale upřímně....několikrát jsem byla svědkem, jak ji sambo houpal na houpačce a hodinu do ní ta zvířata hustil, to bylo furt zas a znova, jak dělá ten a ten.....ten by rozmluvil i psa! 

Mne prijde vzdycky hrozne vtipny, kdyz jdu po vesnici s kocarem, nekde zasteka pes a z kocaru se ozve dvouhlasny haf haf. :-D Do toho zacnu jeste ja takovy to ano, pejsek dela haf haf haf s patricnou intonaci. Jako jsem rada, ze v ty nasi dire na ulici vetsinou nikoho nepotkam. :-D

Já vám nevím, my teda taky ušli dlouhou cestu, abychom mohli kluka mít, ikdyž šlo o něco jiného, než asi u většiny jiných, ale stálo mě to hrozně sil. Já když se nad tím zamyslím, tak únavu zvládám, nevypání zvládám, fyzicky se cítím dobře, ale já prostě nezvládám, jak pláče, fňuká. To je prostě tak strašný. Z toho jsem frustrovaná úplně nejvíc, jak nevím, co mu je, co chce, co mám dělat

Rhaenys Ja ten plac taky nezvladala, dcera byla ukazkovy pripad chybejiciho ctvrteho trimestru, pomohl jen cas. Drzim palce a hlavne preju hodne sily!

Potrefenáhusa Já jsem teď minulý týden zůstala v úžasu nad juniorem. Moc se mu líbí hrát si na dávání, prostě mi podává věci  které má kolem sebe a já při tom děkuji a prosím. No a v pátek jsem ho pouze verbálně poprosila, jestli by mi nepodal mop, který používám občas na vyšťouravání jeho věcí zpod gauče a on nejen, že pochopil o co ho prosím, ale dokonce mi ten mop fakt podal. A to pro něj musel dolézt mimo dohled za roh, Dmula jsem se mateřskou pýchou div jsem nepraskla. Fascinuje mě jak to v té jeho malé hlavičce začíná zapalovat a jen zírám. 

Rhaenys To se utřese a s přibývajícím časem to bude  lepší. Náš junior potřeboval ke spokojenosti kontakt, tak jsem ho téměř neodkládala. Celé šestinedělí jsem tábořila na pohovce s miminkem v náručí, nebo na klíně, šátek odmítal a v noci spal vedle mě, nebo na mě,. Taky si najdete vlastní modus operandi. 

Jimik já si myslím že to hraje velkou roli, já k oběma dětem přišla snadno, anižbych byla nějak přesvědčená o tom že je chci, a s první jsem si šáhla na na dno. Přišlo mi, že mi všechno sebrala a nic mi za to nedává zpátky, navíc po blbým porodu a byla náročné dítě co potřebuje ten 4. trimestr pronosit dnem i nocí aby neřvala. A já necítila žádnou vděčnost za to že ji mám, byla pro mě jen malý tyran a trvalo mi dlouho než jsem se naučila ji milovat. A myslím si že kdybych k ní měla komplikovanější cestu, tak bych to dokázala brát jinak, s větší pokorou a radostí že ji vlastně vůbec mám.

S druhým už se mateřská láska zapnula automaticky hned po porodu a nebyl takový problém, ale krtek byl zlaté miminko, kdybych jej měla jako první,tak už v šestinedělí pracuji z domu na zkrácený úvazek, učím se další dva jazyky a rozdávám po netu rady, že jaký si to kdo udělá takový to má

​Ono u mě asi hraje podstatnou roli i věk, takže já už nemám pocit, že mi někde něco utíká, co jsem si potřebovala dokázat už jsem stihla. Mě to mateřství fakt přináší naplnění, nic mi nevzalo, ale mnohé dalo. To je pak úplně jiná výchozí pozice pro řešení všech problémů. 

Rhaenys ten plač je ubijajuci, človek by spravil čokoľvek, aby nebol, aby bolo dieťatko spokojné. Ste stále na začiatku. 

Rhaenys plac je moc hroznej, na to jsem pripravena vůbec nebyla, jak moc mě to bude ničit a ze to fakt nebudu dávat. Kolikrat jsem brecela s ni.Je to moc narocny, ale jak pisou ostatní, přejde to

Jimik mám to stejně 

Jimik je moc chytrej! Mne taky tuhle překvapila, rikam hele, někde ti spadla sponka a ona zastourala pod sebou v kočáru a podala mi ji

Rhaenys Plac je fakt strasnej, taky jsem ho vubec nezvladala, a doted je mi doslova fyzicky spatne z tech rad nechat dite vybrecet. Co se ale dost zlepsilo, jak syn roste, tak jednak uz breci ruzne podle duvodu, a jednak ten duvod dovedu uz casto rozeznat. Takze kdyz place vzteky, nebo z nejake frustrace, resim tu situaci a uz me to tak nedrasa. Kdyz place bolesti (zuby), nebo nevim proc, je to porad narocnejsi, ale i to uz zvladam mnohem lepe, nez kdyz byl malicky. Ono se to i u vas urcite casem zlepsi. 

Jinak teda jeste do skupiny tech, co si prosly leccim, aby se toho ditete vubec dockaly, tak si taky myslim, ze ted mam dost posunutou hranici toho, jak hodnotim materstvi. Protoze objektivne je to uz delsi dobu tezky, syna uz mesice trapi zuby, place, spatne spi, moc neji, ja porad hodne kojim, jsem uz fakt unavena a mam z toho uplne rozhozeny spanek, ted do toho resim napul ohluchle ucho, leky, co mam, jeste vic narusuji spanek, do toho takove ty bezne jobovky, co denne prichazeji, manzel zaneprazdneny... a i kdyz fakt padam na hubu, tak jsem celkove strasne spokojena a zacina me napadat, ze by bylo super, kdybychom se mohli dockat jeste druheho ditete

Jak je mi od včera chřipkově blbě, vykašlala jsem se na vaření ovesné kaše, krájení ovoce, mazání pečiva a malému jsem zalila klasické cornflakes mlékem. Snědl první sousto a nadšeně zvolal "mňamka!"

Jimik to nemusí být nutně věkem. Já měla děti spíš dřív než později, ale pocitem, že mi někde něco utíká jsem nikdy netrpěla. Prostě ty věci beru tak, jak přicházejí.

mne u toho pochodovani s ditetem v náruči nočním domem hrozne pomáhala představa tisíců dalších matek, co určitě ve stejnou chvíli utesuji stejným způsobem svoje děti :-) vzdycky jsem si představovala ty jednotlivý svítící okna do noci :-)

​Přesně tohle jsem dělala taky!!!

Já jsem včera shodou okolnosti tridila nějaký fotky a ještě jsem si uvědomila, ze jsem na sebe byla (jako vždy) zbytecne přísná. Měla jsem pocit, ze to nezvladam, přitom ve 2m jsem už chodila s kamoskama po venku, nakupovala dárky a chystala Vanoce, ve 3m jsem strávila celyho Silvestra v bistru, domu jsme jeli snad ve dvě, ve 4m první víkend s miminem na výletě v hotelu a taky poprvy fyzicky bez malého do práce na jednání, v 5m první kino s mužem, v 6m roadtrip do Provence jen mimino, segra a ja, cely jsem to odřídila ! A tak bych mohla pokračovat ...
Přesto jsem měla pocit, ze se to neskutečně vleče, nic nezvladam a jsem úplně nemožná a "tam venku" mi něco utíká. Přitom máme za sebou takovou úžasnou cestu, tolik jsme toho společně prožili a zvládli ... píšu to sem proto, abych si to poradně zapamatovala a zafixovala ... a asi si to i někam vytisknu pro potřeby budoucího zhroucení

Rhaenys Pláč je psychicky náročný. My jsme jednou dokonce jeli i na pohotovost. Dcera neplakala, ale řvala jako tur přes hodinu v kuse. Byli jsme z toho úplně zoufalí. Nejdřív jsme volali do dětské na pohotovost. Když to sestra v telefonu slyšela, ani nás nenechala domluvit a řekla, ať hned přijedeme. V čekárně dcera ztichla a koukala a v ordinaci se představila jako to nejroztomilejší miminko. Sestra i doktorka se tomu smály, že to tak někdy je. Doktorka teda dceru prohlédla, naznala, že je úplně ok a šli jsme domů. my s mužem z toho byli úplně vedle. 

notna umim si to představit...taky jsem ji kolikrat měřila teplotu, jestli není nemocná...nebyla nikdy 

ale ono je to asi tezky, ta adaptace na novej svět, u nás fakt platil ten ctvrtej trimestr, sestinedeli byl mezník pro mne, opravdovej přelom ale nastal po těch prvních třech měsících, kdy se najednou zacala rozhlizet kolem sebe a byla schopna i za bdelyho stavu jenom někde chvilku lezet a koukat 

Myrtila Ono totiž je prvně to snášení pláče, že je ti to líto a pak se přehoupne určitej věk a začne té to dost štvát:-D. Ještě když to dítě se třeba natahuje neustále ručičkama po tobě:-D. Já jsem teď párkrát zavřela třeba v kuchyni, s tím, že kdo buli nesmí dovnitř:D 

PotrefenáhusaSouhlasím s tou adaptací. My přišlo logický, když se devět měsíců houpe v břiše, že pak se chce houpat u mě v náručí a nelíbí se jí být samotná v postýlce nebo kočárku.