Dnes jsem se nechala trochu rozložit takovou asi celkem nevinnou poznámkou, až mám z toho sebelítostivou náladu. Sdílela jsem na IG příspěvek o vývojové dysfázii, líbilo se mi, jak autoři v pár větách srozumitelně vystihli podstatu. No a na to reagovala kamarádka, že mě chápe, že jejich syn to MĚL taky, že to bylo náročné, ale UŽ JE TO OK. Její syn má devět let a měl vadu výslovnosti a zvětšenou nosní mandli. Ta zpráva mě zastihla při milióntém přemýšlení nad budoucností toho človíčka, nad jeho možnostmi proplout systémem, nad hrozbou úzkostí a depresí, která je reálnější, čím je starší a moje kamarádka si myslí, že řeším R a Ř. Chápu, že povědomí o téhle diagnóze skoro není a nikdo není povinen ji znát, ale zaprvé to v tom příspěvku bylo hezky vysvětleno a zadruhé jsme o tom spolu mockrát mluvili, zná nás, zná ho, říkala jsem jí o podezření na autismus, pak výsledek diagnostiky... Neustále někomu něco vysvětluju, doktorům, pedagogům, úředníkům, kolegům, cizím lidem. Myslela jsem, že aspoň přátelům už nic vysvětlovat nemusím. Ale připadám si taky jak s nějakou verzí dysfázie - on chce mluvit a nedokáže to, já mluvit dokážu a lidi to neslyší, jeho stav se odmávne tím, že je přece šikovný a roztomilý, moje strachy tím, že jsem přece schopná, silná a věčně veselá.
No nic, přepadla mě z toho nějaká chvilková slabost. Vyspím se z toho, ale nějak mě to nepochopení nečekaně zasáhlo.