Evaeva na ORL se léčí i akutně nemocní, třeba vám něco poradí, pokud ještě stále nebude malý v pořádku. 

continuity jojo, to je pravda

7 měsíců, 7 dní , už to tu řádí na zemi v bordelu jako běs

Rhaenys Vypadá nevinně, ale v očích má čertíky.

Rhaenys Erik je dokonalý malý pastafarián

Karja Taky myslím, že je to hlavně povaha. Máme doma podobný exemplář..A ta hlasová výraznost k tomu, jak jsi to nazvala, to je vražedná kombinace. Já hlavně nevím, kde jsme k takové povaze přišli, já i muž jsme klidní. Tolik k té teorii lektorky od DruI . Ale je fakt, že trávit dennodenně x hodin v hrozným křiku mi teda na klidu nedodá (a jsem přecitlivělá na zvuky), pak už se to asi potencuje samo.

Len tahle teorie platí podle mě pouze u malých miminek, ty jsou ještě hodně napojené na maminku. A ještě bych řekla, že ne každá klidná matka má klidné dítě, spíš každá nervózní má dítě nervózní. Ve dvou letech už to matkou úplně nebude. Já si pamatuju jednu noc, kdy jsem byla hodně nervózní, bála jsem se a malý se na to konto budil snad každou hodinu, přitom tou dobou se normálně budil jen dvakrát za noc.

Evaeva No já myslím, že ve dvou letech to už může být i dost o tom, kde je ta hranice, co ta matka dovolila co se tolerovalo a tak! 

Karja já nevím, no. Já tomuhle moc nevěřím, vyjma nějakých extrémů. Dneska malý půl hodiny řval, že něco chce, ale neměla jsem pocit, že by mnou manipuloval, to vůbec neznám. 

Evaeva No tak když malamala přijde s tatínkem zvenku, lehne si na schody a rve jak prase na porážce a já za ní přijdu, zvednu ji, svliknu, donesu ji nahoru tak je jasný, že je velice jednoduchý aby to tak dělala pokaždý a taky to tak dělá, vždycky ji musíme kočírovat že takhle ne. A to musím podotknout, že když nejsem doma, tak to nedělá. Určitě to tak u těch starších z velké části je, co jako za chování dovolíš nebo kam to smerujes. 

Evaeva Tyjo, já se vážně nemůžu dočkat konce toho děsnýho řvoucího období, nejsem doma schopná teď udělat prakticky nic. Vaří se a uklízí, když je na návštěvě babička (syn ji miluje) nebo když jsme doma s mužem.

Možná jsem přecitlivělá, ale já to visení na noze x krát denně s hysterickým řevem fakt nedávám, nejsem schopná vařit, když kvílí až fialoví. Teď se to teda ještě zvýraznilo separačkou, tak doufám, že aspoň ta pomine brzo. Občas teda i zakřičím, ať nekřičí(to je teda ještě jiná radost, křičet si jen tak pro nic za nic přes půlku Prahy), sousedi nás musí milovat.

Karja 

Kdyby nebyl doma muž, tak to nedám. Ale vážně nedám. Když miminko usne - a ona je vážně hodné miminko - zvládnu se taktak zregenerovat. Staršímu se věnuji vážně úplně minimálně, pomazlit, popovídat, něco si lehce pohrát, ale většinu času buď kojím nebo ležím a funím. Do toho to trdlování s cevkou a odsáváním, to mě zase rozkládá psychicky, třeba dneska večer se malá skoro nenakojila, tak jsem nezastavitelně brečela, že jsem neschopná a že dvě děti nemám šanci zvládnout. Jak první šestinedělí bylo úplně v pohodě, jela jsem na vlně strašné euforie, psychicky i fyzicky, tak teď si to vyžírám do dna.

Len zas si nepředstavuj, že jsem bůhví jak vytvářela se řvoucím dítětem u nohy, ale někdy holt patnáct minut museli vydržet. U obou dětí to bylo nejhorší období mého mateřství. Myslím, že u staršího jsem poprvé brečela. Ale neboj, ono skončí!

Len tahle teorie platí podle mě pouze u malých miminek, ty jsou ještě hodně napojené na maminku. A ještě bych řekla, že ne každá klidná matka má klidné dítě, spíš každá nervózní má dítě nervózní. Ve dvou letech už to matkou úplně nebude. Já si pamatuju jednu noc, kdy jsem byla hodně nervózní, bála jsem se a malý se na to konto budil snad každou hodinu, přitom tou dobou se normálně budil jen dvakrát za noc.

​Jako jo, v tomhle směru mi to přijde prakticky jistý - matka v nervech bude nervozitu přenášet na dítě. 

dzizisketa máš toho za sebou hodně, za pár týdnů to dáš levou zadní. Hodně odpočívej, potřebuješ to. 

dzizisketa To je jasný! Já myslím že prontebe samotnou to je hrozný, natož ještě do toho pečovat o děti, to prostě nejde v tvém případě. Hlavně mysli ať se zregenerujes, to je nejdůležitější. A jak to bere Rosťa, že jsi ,,nemocná?,, V pohodě? Muž je teda šikovnej, že všechno obstará. S tou malinkou se to snad nějak utrepe a ty ji potom dáváš nějaké mléko ze stříkačky nebo lahvičky? Třeba když je takhle spava tak nemá ani tolik hlad a dá si jen trochu. 

Karja chápu, jak to myslíš. Ale myslím, že částečně řve, protože jí to štve, ne že by tě nutně chtěla vydírat. Aspoň u nás to tak je. Nebo já nevím, to přestane brečet hned, jak přijdeš nebo jak to probíhá?

dzizisketa Haha, já si pamatuju, jak jsem hystericky křičela na muže, at stojí pripravenej u rychlovarky s prstem na spoušti a se sunarem v ruce, že jestli teď nezvládnu nakojit, tak musí okamžitě udělat UM. Vůbec nechápu, co mi hrabalo, ale držet to zmitajici se nespokojený telicko s myšlenkou, ze vůbec nevím, jak mu pomoct, me úplně psychicky drtilo.

Par dni nato jsem skončila na dva dny v nemocnici a pak už mi to bylo všechno jedno. Najednou bylo důležitý jen regenerovat sebe. Tak na to se teď soustřeďuje taky. Ten zbytek se nějak poskládá a utřepe

Len zas si nepředstavuj, že jsem bůhví jak vytvářela se řvoucím dítětem u nohy, ale někdy holt patnáct minut museli vydržet. U obou dětí to bylo nejhorší období mého mateřství. Myslím, že u staršího jsem poprvé brečela. Ale neboj, ono skončí!

​

Je fakt, že nás teď často zachraňuje ryba a karbanátky do trouby nebo kuskus. Mám připravených pár jídel v mrazáku a holt se teď vaří takhle. A zítra jen ohřeju jídlo od mamky.

Len první jedl ty miminí blafy na páře, tak to byla rychlovka, večeře dělám jednoduché a v drtivé většině případů byl doma muž (což jim samozřejmě nebránilo brečet), ale marně přemýšlím, jak jsem dělala obědy se dvěma. Asi jsem to radši zapomněla